Převrat po malgašsku

Vojáci se sice do nerozhodné pře mezi prezidentem a starostou hlavního města vložili, nakonec však posloužili pouze jako převodová páka. Jakmile jim hlava státu spolu s demisí předala své pravomoci, generálové se jich ihned vzdali ve prospěch nynějšího vítěze. To vše ve vnějším pozorovateli musí budit dojem, že něco takového nemohl Ústavní soud schválit, prostě proto, že s něčím podobným ústava, základní zákon, prostě nepočítá. Norbert Ratsirahona, bývalý předseda nejvyšší justiční instance, má však po ruce odpověď, která stojí za ocitování: "Není třeba zakrývat, že žádný článek ústavy s takovým předáním moci nepočítá. Ale neřekl bych, že to je protiústavní, řekl bych spíše, že to je mimoústavní. A koneckonců, něco takového se u nás v zemi už jednou stalo."

Může však precedent jednoho převratu odůvodnit převrat další? Z evropského hlediska sotva a z politických kotrmelců na Madagaskaru mají těžkou hlavu také prezidenti zemí Africké unie. Ne, že by mnohým z nich záleželo na demokratickém předávání moci, spíše se obávají, že i mnohých z nich, kdyby je z jejich úřadů Ten však tehdy vystrnadil svého soka, tehdejší hlavu státu Didiera Ratsiraku, s argumentem, že vítězství je jeho už po prvním kole prezidentských voleb. Vzhledem k tomu, že na druhé kolo už nedošlo a že výsledky prvního nebyly oficiálně vyhlášeny, byl nakonec nejdůležitější hlas demonstrantů na ulicích a předání moci potvrdil i Ústavní soud.

Pokud i nynější střídání prezidentů potvrdila nejvyšší soudní instituce na Madagaskaru, tak kde je ten pověstný rozdíl? V prvé řadě v tom, že nynějšímu převratu vůbec žádné volby, ani řádné, ani zfalšované, nepředcházely. Čtyřiatřicetiletý Andry Rajoelina odstartoval svůj zápas o moc jednoduchým prohlášením, že dosavadní prezident ztratil důvěru. Něco takového se dá kdykoli prohlásit v kdekteré hospodě, politika se z Rajoelinova prohlášení stala proto, že autor výroku, starosta hlavního města Antatanarivo, bývalý diskžokej, vlastní několik rozhlasových stanic, a ty útokům na prezidenta poskytly patřičný prostor. Signál pro nástup demonstrantů do ulic byl na světě.

Tlak ulice byl účinný, ale ne rozhodující. V rýsující se patové situaci nakonec musel zákulisní intrikou zasáhnout bývalý premiér a ještě více bývalý předseda Ústavního soudu. Právě on přesvědčil své bývalé kolegy, aby posvětili prazvláštní předání moci mezi nyní již bývalým prezidentem a jeho nikým nezvoleným nástupcem. Na africké poměry se zdrženlivě chovala armáda. stěhovali silou, by se nikdo nezastal.

Patří tedy ostrovní republika na Madagaskaru do stejného pytle jako jí blízké státy na africkém kontinentu? Mnozí její občané by se takovému hodnocení urputně bránili. "Pane, tady není Afrika, Madagaskar není Afrika," zaníceně přesvědčovala jednoho ze západních reportérů postarší dáma, která podporovala opozičního vůdce v jeho tažení na prezidentský palác. Její argumenty? Ostrov nepotřebuje žádnou koaliční vládu, žádnou dohodu mezi vládou a opozicí, jako například v Keni, která je takříkajíc přes vodu.

Evropského pozorovatele tato logika nepřesvědčí, ale na Madagaskaru má svou váhu. Obyvatelé "Velkého ostrova" rádi poukazují na to, že jejich země co kultury osciluje mezi Afrikou a Asií, čemuž nasvědčuje specifická skladba populace. Madagaskařané jsou směsí Polynésanů, Asiatů, Afričanů a Arabů. Nenajdeme mezi nimi tak ostré kmenové rozdíly jako v Africe, kde jsou často zdrojem vnitřních konfliktů a kde jich místní vládci rádi využívají.

Tady asi leží hlavní důvod, proč na Madagaskaru přes nedávné nepokoje spor o moc nevyústil v rozsáhlou a krvavou občanskou válku. Takže žádný problém? Sotva. Dnešní vítěz Andry Rajoelina slibuje do dvou let řádné prezidentské volby a pokud v nich chce uspět, musí přinejmenším najít cestu, jak změnit ústavu. Ta nyní platná říká, že hlava státu musí mít čtyřicet let a bývalému diskžokejovi je teprve čtyřiatřicet.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .