Presumpce neviny v politice neplatí?

Co je vlastně presumpce neboli předpoklad neviny? Je to samozřejmá zásada, že odsouzen má být pouze ten, o kom je jisto, že se provinil, a jehož čin je trestuhodný. Jen ten a nikdo jiný. Je to evidentní požadavek zdravého rozumu, který se osvobodil od emočních a předsudečných tlaků kmenového nebo davového myšlení a který je vnímavý vůči etickému imperativu spravedlnosti. - Ten proces osvobozování začal sice dávno, ale jen někde. V našem civilizačním okruhu jej uvedla v život právní praxe antického Říma. Je to však vymoženost, o níž nelze říci, že je trvalá. Naopak, čas od času se vytrácí a je třeba ji znovu objevovat, dokonce vyvzdorovat. Např. jezuita Friedrich von Spee ji znovu vydobyl proti praxi čarodějnických procesů. Osvícenství pak skoncovalo se způsobem dokazování, zvaným útrpné právo. V obou případech to dalo fušku.

Lze říci, že jsou situace, v nichž presumpce neviny neplatí? Že lze za jistých okolností potrestat někoho, komu nebyla prokázána vina a kdo tedy platí za nevinného? Toto říci nelze, jde přece o zásadu, která odpovídá požadavku rozumu i mravnosti, platí tedy kategoricky (i když to nemusí být někomu, třeba i většině, zřejmé). - Platí snad ta zásada jen v oblasti práva, nikoli v oblasti morálky? To také nelze říci. Z jakých důvodů by se lidé v běžném životě neměli řídit zdravým rozumem a nerespektovat spravedlnost?

Presumpce neviny tedy platí i v politice. Říkám-li platí, neznamená to, že je respektována. - Důsledný relativista mi namítne, že normativní princip platí až tehdy, když si jeho platnost uvědomíme a když ji akceptujeme. Že tedy za jistých okolností lze ignorovat rozumové důvody i spravedlnost. My to sice občas děláme, ale být to nemá. Někdy o tom ani nevíme - a nevědomost hříchu nečiní. Je však zásadní rozdíl mezi "nevědět" a "nechtít vědět".

Vedle toho existuje v demokratické společnosti zásada, že politik, který je podezřelý z porušení zákona (někde i ze závažného prohřešku proti dobrým mravům), má odstoupit a zůstat v ústraní, dokud podezření nebude rozptýleno. Tuto zásadu rozhodně nelze vydávat za presumpci viny. Jak mohu "presumovat" vinu, která nebyla potvrzena? Proč předpokládat zrovna vinu, když lze stejně tak předpokládat její možné vyvrácení? Říkejme tomu raději prevence možného pohoršení na základě zpochybnění politikovy věrohodnosti.

Tato zásada není nerozumná, ale oproti presumpci neviny, která platí a priori, nadto kategoricky, je prevence možného pohoršení jen užitečnou konvencí, která má smysl pouze za jistých okolností. Např. tam, kde nelze politikovu věrohodnost tak snadno zpochybnit pouhým plácnutím. Lze se jí dovolávat v prostředí demoralizovaném? Kde nejsou důsledně respektovány ani platné právní normy? Kde se prestiž obecných soudů limitně blíží nule? Kde lze kohokoli diskreditovat pomluvou? Kde neodpovědný žurnalista zveřejňuje své diagnózy hlubinných pohnutek kohokoli a kde smí, má-li právě na to náladu, libovolně manipulovat morálním ctěním veřejnosti?

Obávám se, že v prostředí, kde se politikům i žurnalistům běžně tolerují "podpásovky", se imperativ prevence pohoršení stává vhodným nástrojem boje o moc a prestiž. Navíc se domnívám, že termín presumpce viny patří do sbírky kuriozit z oblasti pojmotvorby.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .