Premiér Topolánek kontra novináři

Vztah mezi špičkovými politiky a novinářskou obcí už dlouho připomíná vztah mezi psem a kočkou. Politici jsou v méně výhodném postavení, novináři to vědí, a tak občas některý politik zavrčí a štěkne. Tak tmu bylo za premiérování pánů Klause, Zemana i Paroubka. Naše polistopadová žurnalistika prodělala v tomto ohledu určitou proměnu.

Když sem v roce 90 doprovázel premiéra Pitharta jako jeho tiskový tajemník na setkání s novináři, přicházeli tam v hojném počtu, ale seděli jako zařezaní. Vyptávali se málo a opatrně. Premiér jim musel podstrkovat témata, na která se měli ptát.

Pak došlo mezi nimi ke generační směně. Ti noví přišli na to, že se jim vyplatí smělost, všetečnost, prostořekost, ba i drzost. Někteří to i přehnali. Pamatuji, s jakou nechutnou neomaleností se jistá novinářka vyptávala Lubomíra Voleníka, tehdy prezidenta NKÚ, na jeho nemoc a jiná zase herečky Květy Fialové na její stárnutí. Veřejnosti to zhrubnutí většinou nevadilo, naopak. Vzpomeňme, s jakou oblibou se setkal televizní pořad "Kotel".

Každé médium je podnikatelským subjektem, který chce obstát v konkurenčním prostředí mediálního trhu. Proto se snaží zvyšovat počet svých diváků, posluchačů nebo čtenářů. Ti se rekrutují z řad tzv. veřejnosti. Nu, a jak je veřejnost strukturována? Jen malé procento tvoří lidé, kteří se o veřejné záležitosti zajímají a přemýšlejí o nich, protože jim chtějí rozumět. Mnohem víc je těch, kdo se zajímají, ale mají pocit, že rozumějí. Proto se nesnaží přemýšlet, zato mají potřebu dávat najevo nespokojenost. Žlučovitě komentují, nadávají, žehrají. Pak jsou ti, kdo mají zájem malý nebo žádný a používají média jako nástroje k zaplnění volného času. Myslím, že je jich také hodně.

Chtějí-li média rozšířit své publikum, kam se asi obrátí? Na ty první ne. Pro novináře by to bylo náročné, ale hlavně je těch lidí málo. Tak málo, že ani nestojí za to si je předcházet. Proto takové novinářské žánry jako analýza a komentář hubnou a přenechávají místo jiným.

Mediální stratégové se proto zajímají o ty dvě početnější skupiny. Žlučovitým nespokojencům se snaží nabídnout, co chtějí slyšet, a těm nejvíce netečným něco zábavného.

Šťouchat do premiéra, který je tak trochu cholerik - a na tiskovkách tak trochu připomíná šelmu v kleci - je pro někoho tuze zábavné. Těm, kdo chtějí společenské situaci rozumět, to nic neříká. Ale, jak už jsem řekl, těch lidí je málo.

Žehrající nespokojenci si mohou přijít na své. Alespoň ti, co nemají v lásce současnou vládní koalici. Až bude vládnout opozice, budou novináři šťouchat do jejího premiéra a na své si přijdou ti druzí reptalové. - Nu, a ti, co preferují zábavu, protože je ohrožuje nuda, ti tomu také mohou přijít na chuť.

Co se s tím dá dělat? Myslím, že nelze očekávat změnu od samotných novinářů. Nejsou ostatně plně svobodní. Neomezuje je Hlavní správa tiskového dozoru jako kdysi, ale výsledky marketingového průzkumu trhu, které jejich šéfové a štědří inzerenti pečlivě studují. Pomohla by změna skladby veřejnosti. Kdyby bylo víc těch prvních a méně těch třetích. To je ale úkol pro spontánní občanskou samoobsluhu. Nejméně na dobu jedné generace.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .