Premiér Gross v Polsku

Předseda polské vlády Marek Belka ocenil nejen fakt, že Grossova cesta vedla tak brzy do Polska, ale s trochou nadsázky vyjádřil uspokojení i nad tím, že díky "kolegovi z jihu" není služebně nejmladším evropským premiérem. V čele polského kabinetu stanul v květnu, zatímco Stanislav Gross až na konci července.

Gross se během odpoledne setkal i s polským prezidentem Alexandrem Kwašniewským a předsedy obou komor parlamentu. Není ani tak důležité vyjmenovávat tu všechna témata, o kterých český premiér s představiteli Polska hovořil. Skutečností je, že si možná politici obou zemí začali uvědomovat, že společný postup může oběma stranám přinést výhody. Český premiér dnes v Polsku uvedl, že by Praha a Varšava mohly společně postupovat v úsilí o zrušení vízové povinnosti ze strany USA pro občany obou zemí. Podle Grosse to není jen otázka česko amerických, nebo polsko amerických vztahů, ale také vazeb mezi Evropskou unií a Spojenými státy. Jak konstatoval polský premiér Belka, budou mít obě země větší šanci, když se celá věc stane i záležitostí Evropské unie.

Upřímně řečeno, jak napsala v dnešních Lidových novinách Petruška Šustrová, nebyla nějaká úzká spolupráce obou zemí od pádu komunismu vždy pravidlem. Mezi oběma státy a národy dlouhou dobu přetrvávaly určité historické stereotypy, mimochodem i tradiční česká obava z toho, že nás na mezinárodní scéně 4 krát lidnatější severní soused zastíní. Autorka připomíná i někdejší komplikovaný režim na společných hranicích v době končící ČSFR, kdy se poloprůchodné hranice zdůvodňovaly obavou, že by polští občané nakupovali ve velkém v Československu, na jehož občany by se pak "nedostalo." Konstatuje i skutečnost, že ani Miloš Zeman, ani Vladimír Špidla žádné mimořádně úzké vztahy s Varšavou nepěstovali.

Pokud jde o to zastínění na mezinárodní scéně, obě země po dlouhou dobu vystupovaly odlišně. Výjimkou nebyl ani Irák, kdy se na rozdíl od České republiky Polsko od prvního okamžiku dalo jednoznačně na stranu stoupenců vojenské akce po boku USA. Polští vojáci se účastnili i přímých bojových akcí. Dnes také Poláci samostatně velí v Iráku mnohonárodní divizi se sídlem v Babylonu.

Dnešní návštěva českého premiéra určitě nemůže zcela vymazat desetiletí určitým způsobem komplikovaných vzájemných vztahů. V době sjednocující se Evropy a rušení hranic by se ale snad mohlo pomalu zapomenout i na ono Těšínsko, které evropské velmoci v roce 1920 k velké nespokojenosti Poláků přiřkly Československu. Polské jednotky ho také krátce po Mnichovské dohodě 2. října 1938 po konzultaci s Berlínem obsadily, i když se nakonec o necelý rok později stalo Polsko samo obětí německé a později sovětské invaze. Pomnichovské obsazení Zaolší, jak Poláci těšínskou oblast také nazývají, dnes část historiků posuzuje jako krátkozraké.

Rozdílně postupovaly obě země i v průběhu války v přístupu k Moskvě. Zatímco se československý prezident Edvard Beneš snažil za cenu ústupků dohodnout se Stalinem, mezi Poláky, o rozbití jejichž země se Sovětský svaz velkým způsobem zasloužil, převládala nedůvěra. Časopis Dějiny a současnost jako příklad uvádí i osud zahraničních jednotek obou zemí. Zatímco Svobodova armáda postupovala z Buzuluku přes Sokolovo do Prahy, rozhodující část v Sovětském svazu formovaných exilových polských jednotek putovalo z Ruska do Turecka a pak k Monte Cassinu. I když se Sovětům nakonec i tak podařilo vytvořit prokomunistickou polskou armádu a nakonec Polsko, stejně jako Československo dostat do rukou komunistů. Obě zahraniční politiky nakonec stejně vedly do područí Moskvy.

A jak se na nás Čechy dívají Poláci? Když jsem jako novinář působil ve Varšavě, během debat jsem se například dozvěděl, že jsme "pepičci knedličci," nebo národ Švejků, který je sice vzdělaný, ale věčně ustupuje a nedokáže se za sebe poprat. I když i tady se v poslední době objevuje určitý posun. Polský týdeník Wprost v jednom ze svých letošních čísel konstatuje, že se o sebe ve skutečnosti poprat umíme a bez ohledu na v porovnání s Polskem malou lidnatost naší země se dokážeme prosadit na mezinárodní scéně. Připomíná se v této souvislosti mimo jiné Brucknerův fotbalový tým, který na rozdíl od Poláků, kteří si o tom mohli jen nechat zdát, bojoval poměrně úspěšně na mistrovství Evropy. Nedvěda, nebo Baroše, či hokejistu Jágra zná celý svět, ale koho si vybaví z Polska, táže se Wprost.

V jednom ze starších vydání stejného periodika jsem dokonce objevil text s názvem Co se můžeme naučit od našich jižních sousedů. Autor tvrdí, že se například polští umělci a kritici, podporovaní politiky, snaží sami sebe přesvědčit, že jsou představiteli světové kulturní velmocí. "Když ale porovnáte polské kulturní úspěchy s tím, čeho dosáhli umělci desetimilionového Česka, jsme my Poláci jen chudými příbuznými, konstatuje Wprost, který si klade otázku: Který polský režisér se může srovnávat s hollywoodskou hvězdou Milošem Formanem? A Oskara za nejlepší cizojazyčný film dostal v nedávné době skromný Kolja Jana Svěráka, což se dosud nepodařilo žádnému polskému režisérovi s velkofilmy, Andrzeje Wajdu nevyjímaje. Čeští umělci mají podle autora dar dobře, na rozdíl od Poláků, někdy až příliš disponujících romantismem, popsat život obyčejných lidí. A česká kultura je pro svět i mnohem čitelnější. Důkazem toho je podle polského týdeníku třeba Alfons Mucha, který je známý a dodnes obdivovaný v celé Evropě, na rozdíl od svého polského současníka Stanislawa Wyspiaňského, který, jak konstatuje Wprost, zůstal navždy jen lokálním tvůrcem.