Premiér dobývá naše srdce i mysli

Premiérovi i jeho lidem bylo vyčítáno pokrytectví, pozérství a zejména pohrdavé smýšlení o našich občanech a jejich inteligenci. Výčitky pronášeli lidé vzdělaní, kritičtí a výřeční. Byli to vesměs lidé od pera. Měli by stoprocentní pravdu, kdyby byl ten velkoplošný panel s podobiznou neviňátka-upřímňátka určen jim. Jeho adresáty však nebyli lidé od pera, nýbrž lidé od televizorů. Uvážíme-li toto jeho určení (neboli, jak se občas říká: tuto jeho destinaci), pak jde o promyšlený reklamní tah, který se může posléze ukázat jako poměrně úspěšný.

Jak by asi vysvětlili kritici tohoto stylu propagace, proč u nás došlo v průběhu posledního desetiletí k nápadné proměně mediální krajiny? Proč se vysílání ČT připodobnilo způsobům, jaké původně prosadila TV Nova? Proč se některé deníky, pokládané setrvačně za seriózní, přiblížily stylu, jemuž říkáme bulvár? Proč se tak často stírá rozdíl mezi taktikou a strategií novináře na jedné straně a pracovníka PR-agentury na straně druhé? - Vždyť to vlastně tak nějak víme: tento způsob se vyplácí. Média, která si ho osvojí, jdou víc na odbyt. Názorové časopisy u nás téměř vymizely. Obliba investigace, analýzy, komentáře postupně klesá. O to víc přitáhne úderný palcový titulek na první straně.

Je tomu bohužel tak: mění se veřejnost, její vkus, její nároky. Prestiž racionality ustupuje. Uvolňuje prostor emotivitě; dokonce takové, která nevyvěrá z vnitřních zdrojů, ale je navozována, ba přímo vymáhána zvenčí. Sugesce je působivější než rozumový argument. Občas se tomu říká emokracie. To není překlep. Emokracie je prostě vláda individuálních nebo kolektivních emocí. V demokratické společnosti, která se stala emokratickou, rozhodují volby televizní spoty.

V Německu vyšla letos kniha Hanse Kepplingera, mediálního sociologa, jejíž název je příznačný: Rozloučení s racionálním voličem. Téměř před čtvrtstoletím napsal znamenitý americký sociolog Neil Postman knihu s názvem Ubavit se k smrti. Popisuje tam dosti zásadní společenskou změnu. Epocha literární, tedy epocha slova, knihy, myšlenky, končí - a nastupuje epocha obrazu, pocitu, prožitku. Řečeno velmi zjednodušeně: televizor vystřídal panel s portrétem premiéra stupidním nápadem. Jenže kritická racionalita se dnes nosí stále méně. Je dosti pravděpodobné, že podvědomí většinového uživatele silnic a dálnic na něj zareaguje jistým vzrušením, které se projeví v podkoří jeho mozku drobným elektrickým potenciálem. A to stačí!

Tím, kdo může tento efekt pokazit, je sám Stanislav Gross. Oslovil veřejnost v podobě eféba neboli jinocha, zajisté bezelstného, ale i kurážného, který hledí zpříma životu vstříc. Pokud však chce z té expozice profitovat, neměl by z té role vypadnout! A to bude v jeho postavení a při jeho dosavadní praxi zatraceně obtížné.