Přelet nad evropským hnízdem

Zrovna tak bude nepodstatné, že se podpis smlouvy konal v Lisabonu na tak honosném místě, až se za ně britský premiér Gordon Brown před voliči nejspíš styděl a radši podepsal smlouvu někde v ústraní. Je to z jeho hlediska určitě rozumné: proč přilévat oleje do ohně emocí, které by ho doma o to víc tlačily k tomu, aby o ratifikaci smlouvy rozhodovali voliči v referendu. To udělala, jak víme, při ratifikaci původní euroústavy Francie a Nizozemsko, a její voliči obtížně dojednané úsilí o pružnější rozhodování unie v domácích referendech obratem pohřbili. Ovšem ne kvůli tomu, že by se jim smlouva nelíbila:

Evropská ústava byla komplikovaným právním dokumentem o více než stu stránkách a porozumět jí bez právnického vzdělání bylo prakticky nemožné. Od počátku jí tedy občanům předžvýkávali vykladači. Potíž ale byla v tom, že si z ní většinou vybrali jenom to, co se jim zrovna hodilo do politického krámu. Jednou tak odmítnutá euroústava utiskovala malé státy a preferovala velké, zatímco podruhé tomu mohlo být přesně naopak. Bývala označována za výplod levicových ničitelů svobody, avšak zároveň chápána i jako frontální útok pravice na sociální jistoty. Našli se v ní kritici eurokratů i ti, kteří žádali rozšíření demokratického prostoru pro občany. Takže lidé nakonec nereagovali na podstatu věci, ale na toho, kdo se jich ptal. Francouzi, stejně jako Holanďané při hlasování o euroústavě prostě dávali vládám za vyučenou kvůli svým vnitřním problémům.

Dnes podepsaný text je ovšem pro voliče ještě nesrozumitelnější, protože na rozdíl od euroústavy, která minulé smlouvy nahrazovala, na ně pouze odkazuje. Klíčové věci v nich ale reformuje obdobným způsobem jako euroústava. Společné symboly, jako byla evropská vlajka a hymna, jež tolik dráždily národovecké euroskeptiky, sice zmizely, ale v čele unie stane vždy na dva a půl roku stálý předseda Rady EU ve funkci de facto prezidenta. Obdobně tomu bude s funkcí šéfa zahraniční politiky, který se rovněž nebude jmenovat ministr zahraničí, ale bude mít o to větší vliv. To vše už od roku 2009, což znamená, že až Česko usedne za předsednický stůl unie, nebudou už jeho premiér ani prezident v Evropě tak vidět, jako tomu je u předsedajících států dnes. Další reformní krok se uskuteční v roce 2014, kdy Evropská komise zeštíhlí na 16 členů, takže na přechodnou dobu se jednotlivé členské země budou muset svého komisaře vzdát. To by vzhledem k faktu, že eurokomisař je tu pro celou Evropu a ne jen pro zemi, ze které vzešel, mohlo vadit nejméně. Problematičtější už bude fakt, že se v roce 2017 změní i systém schvalování a v některých oblastech se bude rozhodovat už ne jednomyslně, ale kvalifikovanou většinou.

To všechno už ovšem bylo i v původní euroústavě, kterou většina parlamentů schválila. Velkou neznámou tak bude především Irsko, kde je- jako v jediné členské zemi, referendum o reformní smlouvě nutné kvůli ústavě. V případě Irska se ale ukázalo už jednou, při schvalování smlouvy z Nice, že jsou tamní voliči ochotni se zmobilizovat znovu, když zjistí, že by zhatili reformní evropské snahy s většinovou podporou.

Diskuse o referendu se ovšem nepochybně rozhoří znovu i u nás, jakkoli se například v mnohem legitimnějším případě, totiž v otázce přímé volby hlavy státu, právě v uplynulých měsících znovu ukázalo, že si s referendem politici spíš pohrávají, než aby jej mysleli vážně. Jak z dilematu, už ostatně naznačili: požádají o vyjádření, zda se reformní smlouva shoduje s českou ústavou, ústavní soud. Ani ten by s tím ale neměl mít problém: Česko vstoupilo do EU v jisté fázi její integrace. Tedy do unie určitého typu. A na tom reformní smlouva nic nemění. Pouze pozměňuje některé rozhodovací procesy a definuje některé nové funkce.

Do kyselého jablka tedy budou muset v parlamentu při ratifikaci čerstvě podepsané Lisabonské smlouvy především poslanci a senátoři za ODS, jejichž čestný předseda, prezident Václav Klaus, čerstvě podepsanou smlouvu z Lisabonu jasně odmítá. Skalní přívržence nachází v tomto ohledu ovšem hlavně v řadách KSČM.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .