Preference

24. listopad 2004

Výzkum volebních preferencí, provedený agenturou STEM těsně po volbách do krajských zastupitelstev prokázal, že sociální demokracii se opravdu vede od deseti k pěti, komunisté že se upevňují na pozici druhé nejoblíbenější volené strany, a že Občanská demokratická strana v přízni voličů skutečně významně posílila.

Každý třetí volič, když už by tedy dorazil k volebním urnám by volil ODS. Komunisté mají podporu téměř sedmnácti procent voličů. A sociální demokracie poklesla tentokrát na nějakých 13,5%.

Přírůstek pravicových hlasů pro ODS se dá nejspíš vysvětlit odlivem v podstatě celé voličské garnitury od už prakticky odepsané US-DEU.

Ovšem pro sociální demokracii by výsledky nejnovějšího průzkumu měly být rázným impulsem k zamyšlení nad tím, jak vlastně chtějí opětovně získat důvěru svých voličů, která zřejmě odtéká buď zcela do pomyslného kanálu nevoličů, nebo rovnou ke komunistické základně.

Řečeno bez obalu - preference sociálních demokratů jsou podle tohoto průzkumu nižší než byly po volbách do Evropského parlamentu. Tehdy to vedlo k vnitrostranické bouři (či jak to nazvat), která smetla Vladimíra Špidlu. V osobnosti vůdce sociální demokracie to tedy asi nebude. Stanislav Gross ničím nepřesvědčil, především tedy vlastní voliče, že je schopen vrátit sociální demokracii tam, kam jí kdysi vlastně velice rychle dostal Miloš Zeman. Ani vláda, v níž hraje sociální demokracie první housle, nedokázala zvrátit neustále se zmenšující prestiž v očích veřejnosti, i když - na druhou stranu - například ekonomické výsledky jsou vlastně poměrně příznivé. V čem to tedy je?

Soudím, jakkoli krutě to může znít, že vedoucí figury sociální demokracie mají prostě neuvěřitelnou schopnost působit navenek tak nevěrohodně, že jim ani vlastní volič nevěří nos mezi očima. Stanislavu Grossovi jen nejskalnější příznivec může uvěřit, že má opravdu schopnosti ministerského předsedy. Způsob, jakým se ke své současné funkci dopracoval, a navíc ve specifickém českém a postkomunistickém politickém prostředí, totiž vypovídá více o tom, jak umí tahat za zákulisní nitky, než aby měl nějakou výpovědní hodnotu o jeho osobních kvalitách. Jako ministerský předseda má chabé přesvědčovací schopnosti, neumí dát ani svým voličům, natož širší veřejnosti, nějakou srozumitelnou a jasnou představu o tom, kam chce republiku vést. Jeho projevy jsou sestaveny z prefabrikovaných frází, které tím, jak nic konkrétního neříkají, nýbrž se jen tváří, že říkají, připomínají projevy předlistopadových a nenápaditých funkcionářů.

Totéž platí i o jeho současném vyzyvateli Zdeňkovi Škromachovi, který je jen mediálně (nikoli obsahově) viditelnější personou myšlenkově (tedy ve smyslu prospěchu státu) poměrně šedého prostředí, které tvoří dobovou špičku sociální demokracie.

V té souvislosti člověku nemůže nepřijít na mysl bývalý šéf sociální demokracie Miloš Zeman, který sice mohl čas od času působit jako nesnesitelný komunikátor, který obětuje ve prospěch výrazného bonmotu možnost nějaké dohody, nicméně - byl to, ve srovnání s dnešní sociálně demokratickou reprezentací, člověk s velice přesnou představou o tom, kam má politika jeho strany směřovat.

Navíc, ukázal se Miloš Zeman svého času jako jeden z velice mála špičkových politiků, kteří dokázali držet své slovo, byť by to mělo být jen to, že z politiky odešel přesně tak, jak byl slíbil.

Nicméně hlavní příčinou poklesu důvěry vlastních voličů v sociální demokracii bude, bohužel, nejspíš to, že její špičky nejen že vystupují diletantsky, ale dělají i diletantská rozhodnutí. V personální, jakož i ve vládní politice. Když se tohle děje konsekvetně po celá léta, někdy se to prostě "zúročit" musí. Právě se to děje - formou poklesu důvěry voličů...

Jinými slovy - v takový okamžik i ta nejslabší opozice musí působit jako neodolatelná možnost jiné volby. Do těch příštích parlametních voleb zbývá rok a půl. Může se stát ještě mnoho věcí, ale aby sociální demokracie v roce 2006 uspěla, musel by se stát zázrak. Nebo - abychom zůstali při zemi, musel by se objevit někdo jako Miloš Zeman. Nebo, že by přímo on...?

autor: Martin Schulz
Spustit audio