Předvolební hrátky lze odmítnout, a přesto volit

Nejsem v té věci odborníkem, vycházím z pouhých dojmů. Zdá se mi, že se naše předvolební poměry vyznačují tím, že není valný rozdíl mezi žurnalistikou tzv. seriózní a tou bulvární, že tedy mediální styl určuje "bulvár". Např. v Německu nebo v Polsku zůstal tento rozdíl i před volbami zachován.

Bulvarizace médií (měl bych spíš říci "vulgarizace") je pokušením i pro samotné politiky, jejichž vystoupení se pak svou kvalitou příliš neliší od pokleslého stylu médií. Němečtí politici si i před volbami jakousi noblesu zachovali. Polskými si už nejsem tak jist. Za to u těch našich je afinita k bulvární žurnalistice očividná. Jde zejména o čelné představitele dvou nejvíce soupeřících stran.

Toto nebudiž pokládáno za jednostranné odsouzení politiků. Jde totiž o složitou interakci tří významných mocností: většinové veřejnosti, politické reprezentace a médií. Konzumně naladěná většinová veřejnost je přístupná právě bulvárnímu stylu. Média, která ho přijala za svůj, jdou nejvíc na odbyt. Politické dění (včetně volební kampaně) však vnímáme pouze optickým prostředím médií, nelze jinak. Chce-li politik udělat dojem (a před volbami mu nic jiného nezbývá), přistoupí na tento styl také. Čím je v tomto smyslu poddajnější, tím větší mediální prostor získá. Jinými slovy: mass-mediálně nejzajímavější je politik populistický. Nebo takový, který je k úlitbě populismu ochoten. Ta ochota však znamená sebeomezení jeho svobody.

Jeho možnosti komunikovat s veřejností se pak redukují na dva způsoby. Jedním jsou sliby, třeba i nesplnitelné. Tím druhým je znevažování a osočování protivníků. Média v tom politikům sekundují. K jejich slibům se sice nepřipojují: k tomu nejsou kompetentní a nikdo to od nich neočekává. Ale vytvářejí situaci, která politiky k slovní agresi provokuje, a navíc - na vlastní pěst - provozují ten druhý žánr, tj. ostouzení, nactiutrhání. Jejich živlem je totiž konflikt. Pokud s některou ze stran přece jen sympatizují, pozná se to nepřímo: podle toho, kterým politikům více "zatápějí".

Co říkám, neplatí o všech zúčastněných stejnou měrou. Mám na mysli výsledný efekt. Třeba to, že takto vedená volební kampaň hraje přednostně na struny negativních emocí. Říká se tomu "boj o nerozhodného voliče". Ti tzv. věrní (já bych řekl "skalní") jsou mediálně nezajímaví. Naproti tomu ti zatím nerozhodnutí jsou vděčnějším materiálem, protože volební kampaň sledují a nějak prožívají. Jejich výsledné chování je nejisté. Buď budou volit v duchu toho typu zloby, který si nechali vsugerovat, anebo jejich probuzené negativní emoce nabudou podoby znechucení a oni k volbám nepřijdou. - Podezírám média, že je jim to v podstatě jedno. Ať dopadnou volby jakkoli, budou nadále udržovat konfliktní atmosféru i závislost na ní. Zůstanou tedy ve svém živlu. Jejich strategie je totiž marketingová, nikoli politická.

Oproti předlistopadovým časům jsme vystaveni jiným starostem a tlakům. Ale na tvorbě politiky se podílet můžeme. Můžeme vstupovat do politických stran a působit tam zevnitř. Že se nám nechce, to je spíš náš problém. Nikdo nám nebrání přemýšlet, snažit se rozumět, zjišťovat stěžejní problémy této společnosti, poměřovat jimi počínání politických stran a podle toho volit. Vím, že takových voličů je menšina. Kdyby jich bylo víc, chovala by se média jinak; a politici též.

Ale jako voliči svobodu máme alespoň v tom smyslu, že můžeme odmítnout být příslušníky konzumně orientované většiny, která vytváří s pokleslou žurnalistikou spojité nádoby, a tím se stává obětí její rafinované manipulace.