Předvolební deregulace nájmů

Momentálně k němu chybí už jen krůček v podobě podpisu presidenta republiky. Vzhledem k blížícím se volbám do poslanecké sněmovny může být pro někoho překvapením, že svým způsobem nepopulární zákon byl vůbec přijat. Když člověk nahlédne do jeho znění, zjistí, že politici před volbami zase tolik neriskovali. Zvyšování regulovaných nájmů bude totiž možné až od příštího roku, tedy pár měsíců po volbách. Zároveň jde o několikaletý postupný nárůst, který má regulované nájemné pouze přiblížit úrovni nájemného tržního. Podle majitelů domů by i za pět let měli být v situaci, kdy by výběr nájemného měl pouze pokrývat náklady a nepřinášet žádný přiměřený zisk. Také proto trvají majitelé domů na žalobách podaných u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. A u této instituce mají i nadále velkou šanci na úspěch v podobě vysokého odškodného ze strany státu. Takže ani přijetí zákona o postupném zvyšování nájmů patrně stát před výplatou miliardového odškodnění nezachrání.

Přitom obava z prohraných soudů byla jednou z motivací, proč poslanci zákon schvalovali v předvolebním období a riskovali ztrátu přízně některých voličů. Málo ambiciózní zákon zároveň pomůže i nadále zachovat nefunkční přirozený trh s nájemním bydlením. Což se mimo jiné může odrazit ve ztíženém přístupu mladých rodin k pořízení si odpovídajícího nájemního bytu. Samozřejmě pokud tito lidé nemají možnost sáhnout hlouběji do kapsy a obrátit se na trh černý, případně pokud nesplní podmínky hypotéky a nebudou ochotni se zadlužit na desítky let. I když v této souvislosti je potřeba dodat, že v místech, kde je rozdíl mezi oficiálním a černým nájemným příliš velký, může i postupná deregulace tento rozdíl částečně snížit.

Přesto v některých případech budou mít majitelé domů problém vybrat na nájemném tolik peněz, aby mohli do nemovitosti investovat i nad rámec nejnutnější údržby. Mimo jiné to bude znamenat, že i nadále budou svým způsobem diskriminováni lidé, kterým buďto nájemné nikdo uměle nereguluje, nebo bydlí ve svém, případně v družstevním. A k tomuto nesouladu může paradoxně docházet i v jedné ulici. Tedy ve stejně atraktivním či neatraktivním místě, kde se o rozdíl postará pouze typ bydlení. Přesto se i nadále objevuje názor, že úplná deregulace nájemného by byla nespravedlivá a vyšroubovala by ceny na maximum. Přitom praxe ve vyspělé Evropě dokazuje, že tomu tak není. Například v Německu používají tzv. místně regulované nájemné. To nesmí překročit úroveň nájmu podobného bytu, u kterého byla nově uzavřena nájemní smlouva.

Ta podle očekávání odpovídá nabídce a poptávce. Takže je kompromisem mezi požadavky majitele a nájemníka a umožňuje vlastníkovi nemovitosti vydělávat. Ve Švýcarsku zase znají pojem tzv. nákladového nájemného. Jeho výše nesmí překročit náklady a rozumný kapitálový úrok, který odpovídá úroku hypotečnímu.

To znamená, že pokud někdo investuje do výstavby nového nájemního domu a použije k tomu výhradně peníze z hypotéky, pokryje mu výnos z nájemného náklady a splátku hypotéky. Až ji uhradí, pak teprve vydělává. Majitel má tak zaručeno, že z dlouhodobého hlediska na investici neprodělá a že bude mít dost peněz na její údržbu. V České republice to ve většině případů zatím neplatí. Doplácejí na to jak majitelé nájemních domů, tak jejich nájemníci. První nejsou motivováni k nabízení kvalitních služeb, druzí pak mají za málo peněz málo muziky. Rovněž poněkud absurdní jsou úvahy o sociálních dopadech deregulace. Ty by totiž měly být řešeny jinak, než prostřednictvím regulovaného nájemného. Konkrétně formou nejrůznějších sociálních dávek nebo příspěvků. Bylo by to rozhodně spravedlivější. Vždyť celá řada lidí s nižšími příjmy bydlí v domech nebo bytech bez regulovaného nájemného. Naopak regulovaným nájemným jsou často chráněni lidé jejichž příjmy jsou nadstandardní.

Takže schválení příslušného zákona je sice správným, ale stále ještě málo ambiciózním posunem k narovnání vztahů v oblasti nájemního bydlení.