Předčasné volby nejsou řešením
Rozdat nově politické karty si toužebně přeje ODS. Strana, které voliči v evropských volbách nedávno potvrdili, že je jasným favoritem, zatímco její hlavní politický rival, sociální demokracie, se v přízni občanů dramaticky propadá. Sama o sobě je touha po převzetí vlády vyvoláním voleb pro demokratickou stranu samozřejmě naprosto legitimní. Ve zdejších podmínkách ale okamžitě vyvstane otázka, do jaké míry mohou předčasné volby skutečně přinést nějaké nové řešení.
Zkušenosti z uplynulých let jsou celkem jednoznačné: nové rozdání karet už tradičně pouze určí, kdo má momentálně navrch. Akceschopnou vládu ale rozhodně negarantují.
Začalo to už v roce 1996: i tenkrát sice vyšla z voleb jako nejsilnější strana ODS, ale tříkoaliční vláda, jíž stála v čele, neměla v parlamentu většinu. Politická stabilita země, do té doby jedna z hlavních deviz postkomunistické České republiky, byla ohrožena. Zahraniční investoři si museli zvykat na pravicovou vládu z milosti sociálních demokratů.
Předčasné volby o dva roky později vynesly jako nejsilnější politickou stranu k moci sociální demokracii. Ani ona však neměla většinu a protože nenašla koaliční partnery, vládla s opoziční smlouvou s druhou nejsilnější politickou stranou, ODS, v zádech. Čistě aritmeticky by byla ODS sice tehdy dala spolu se svými programově kompatibilními koaličními partnery v pravé části politického spektru dohromady těsnou většinu, kompatibilní ovšem nebyli lídři těchto stran.
A tak zažila Česká republika situaci, kdy se nejsilnější opoziční strana sice tvářila jako že vykonává svou kontrolní funkci, avšak ve skutečnosti to dělat nemohla. Anebo to přinejlepším dělala jen polovičatě. Čeští politici tak obšťastnili demokratický systém svérázným vynálezem, který ve světě mohl sotva kdo chápat jinak než jako nedůstojnou kamufláž velké koalice.
V posledních volbách před dvěma lety se jim to vymstilo: ČSSD z nich sice vyšla opět jako nejsilnější politická strana, ale skutečným vítězem se stali komunisté: ze stabilních zhruba 10-11 procent, kterých jejich strana dosahovala v 90.letech, vzrostl podíl KSČM na křeslech v parlamentu na skoro 19 procent. Dvakrát tolik tím ovšem vzrostly i potíže při sestavování vládní koalice. Jelikož ostatní parlamentní strany s komunisty na vládní úrovní nespolupracují, zůstává skoro pětina parlamentních křesel de facto zablokována. Pokud máme brát výsledky evropských voleb za bernou minci, není vyloučeno, že by jich po eventuálních předčasných volbách bylo ještě víc.
Jak se mezitím ukázalo, je v parlamentu toho času zablokována i vůle změnit volební systém tak, aby se i přesto vytvářely v parlamentních volbách zřetelné většinové konstelace. Odpovídající změnu volebního systému z poměrného na většinový sice palament za časů opoziční smlouvy schválil, ale když ji smetl ze stolu Ústavní soud, už se nenašla třípětinová většina pro odpovídající změnu ústavy. A to přes skutečnost, že si změnu vlebního systému US kdysi dokonce napsala do svého volebního programu. Ovšem jen do té doby, než si spočítala, že by se s největší pravděpodobností stala její první obětí.
Úvahy o změně volebního systému patří nyní očividně minulosti, a to zřejmě i proto, že by z nich profitovali komunisté. Ti budou ovšem profitovat i z voleb předčasných. Kdo nechce, aby se nejsilnější silou na levici stala KSČM, měl by usilovat o to, aby sociální demokracie dostala čas se vzpamatovat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
