Pravdu o IPB se asi nedozvíme

I když vláda a Česká národní banka tvrdí, že uvalení nucené správy bylo vynuceno nedostatkem peněz v IPB na vyplácení vkladů, zdá se, že práva příčina je jinde.

Jak připomínají kritici prodeje IPB Československé obchodní bance, už před časem se tajně sešli v Paříži protagonisté celého příběhu. Generální ředitel ČSOB Pavel Kavánek zde měl guvernérovi ČNB Josefu Tošovskému a ministru financí Pavlu Mertlíkovi předložit plán, jak dostat IPB do rukou ČSOB a jejího belgického vlastníka KBC.

A v této souvislosti týdeník EURO dokonce napsal, že do hry se tím neodvratně vracejí dohady o politickém směřování guvernéra centrální banky Josefa Tošovského a připomíná, že čtyřkoalice, která hodlá Tošovského kandidovat na funkci prezidenta, nutně potřebuje peníze a tudíž banku.

Odpůrci teorie spiknutí a krádeže za bílého dne naproti tomu orientují pozornost veřejnosti k samotným aktivitám IPB. Tvrdí dokonce, že prvopočátek všeho spadá do období divoké privatizace IPB.

A kolovrátkově z ní viní Václava Klause. Tehdy stát reprezentovaný v orgánech banky zástupci Fondu národního majetku nezabránil tomu, aby IPB navyšovala svůj kapitál, zatímco podíl státu zůstal stejný.

V čele FNM stál exponent Občanské demokratické aliance Tomáš Ježek. Ten dnes tvrdí, že s navýšením jmění v IPB nesouhlasilo Ministerstvo privatizace, pod vedením dalšího člena ODA Jiřího Skalického.

Ten nyní Hospodářským novinám řekl, že si na případ přesně nevzpomíná, ale že rozhodovali úředníci Fondu národního majetku. Bývalý ministr Josef Zieleniec v televizi Nova uvedl, že nikdo z odpovědných činitelů FNM a ministerstva privatizace tehdy Klausově vládě nenavrhl podílet se na navýšení jmění a tím si zachránit většinový podíl.

Ostatně tehdy mlčel i guvernér České národní banky Tošovský. Za to ten, kdo připravoval prodej IPB japonské Nomuře, Ivan Pilip, nejprve za ODS jako ministr financí v poslední Klausově vládě a potom jako ministr financí v přechodné Tošovského vládě za Unii svobody, nemlčí.

Ve snaze odvrátit od sebe pozornost dokonce tvrdí, že už tehdy byla banka ve špatném stavu a chtěl na ni uvalit nucenou správu. Pilip ovšem nevysvětluje, proč tak ČNB neučinila. Tošovský, který jako premiér IPB Nomuře prodal, dnes říká, že nic nemohl dělat, že kupní smlouva byla připravena ještě Klausovou koalicí.

Tento argument je však velmi chabý. Kdyby s prodejem nesouhlasil, tak přece jako svéprávný premiér nemusel smlouvu podepsat.

Privatizace IPB byla sice velmi podivná, ale ztěží založila současné problémy. Připomeňme, že v roce 1998 měla IPB nejméně špatných úvěrů ze všech českých bank. Potom jejich objem začal narůstat, ale to se stalo všem bankám.

To mělo několik příčin. Jednak začaly dozrávat čtyřleté úvěry z let 1994-95, které by mnohdy neprofesionálně připravené, a jednak do komerčního bankovnictví velmi tvrdě zasáhla Česká národní banka.

Přikázala totiž oceňovat mnohé úvěry jištěné nemovitostmi nulou. To znamená, že v průběhu trvání úvěrových smluv se změnila jejich pravidla. Důsledkem bylo, že banky musely za tyto znehodnocené zástavy vytvářet obrovské finanční rezervy.

Tím Česká národní banka výrazně zasáhla hospodaření českých bankovních domů.

Banky najednou neměly dost peněz na půjčování a nedostatek úvěrů přispěl k poklesu ekonomiky. To zhoršilo situaci mnoha podniků a ty nemohly splácet úvěry a dluhy narůstaly.

ČNB tak negativně ovlivnila hrubý domácí produkt se všemi politickými i hospodářskými následky. Snad od té doby se datuje velká nevraživost některých politiků vůči Josefu Tošovskému.

Jeho zásah proti IPB mu na popularitě stěží přidá a proto lze jistě pochopit jeho snahu odsunout se z České republiky do Londýna, do sídla Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Za tři roky by se možná mohl vrátit se zvýšeným kreditem a pokusit se o politickou kariéru.

Pokud zůstane v Praze, bude muset velmi obtížně obhajovat svá rozhodnutí v minulých letech i nedávno v IPB a jeho kritici by stále měli dobrou příležitost zpochybňovat jeho profesionální i morální autoritu.