Potíže s výročími (21.srpen)
Výročí některých událostí mají automatickou přitažlivost. Ta se ale časem mění. Jde-li o událost, která je spontánně prožívána jako významná, ať už radostně nebo bolestně, je vzpomínka na místě, protože říká cosi i dnešku.
Je-li však přehlušena i dalšími významnými událostmi, přirozeně slábne, například 28. říjen. Prvních deset let první republiky bylo výročím, které cosi skutečně znamenalo. Pak se začalo charisma toho dne ztrácet. V roce 1938 dosáhlo nulového bodu. Bylo po mnichovské krizi. Znovu ožilo v roce 1939, ale už v tragickém kontextu. Spojujeme ho se jménem studenta Jana Opletala. Po válce byl konkrétní význam toho data vykostěn a jeho oslava je dodnes pouhým nutkavým rituálem. Jak je tomu s výročím 21. srpna?
V roce 1968 to byla událost převratná. Následujícího roku rovněž. Vzpomínka měla svůj význam ještě dvacet let poté, ale jako pamětník mám zřetelný dojem, že široká veřejnost vědomí tohoto významu rychle potlačila. Po listopadovém převratu se i připomínání tohoto data stalo nutkavým rituálem. Obávám se, že dnes už zaujme jen málokoho. Pro nás, kdo jsme sovětskou okupaci zažili, sice stále cosi znamená. Ale nás ubývá. Ti mladší už vnímají svět ve světle pozdějších událostí. Asi by bylo chybou srpnové datum jim nepřipomenout, ale přiblížit jim jeho význam pro dnešek i pro ten jejich dnešek, je nesnadné. Většina těch, s nimiž mám přímý kontakt, jsou to studenti od osmnácti let výš, se snaží žít plně přítomností. Berou to jako morální imperativ být "in". Souvislost mezi přítomností a minulostí je moc nezajímá. Minulost jim připadá složitá a odpudivá. I z té přítomnosti si berou jen něco. Její negativní jevy sice vnímají, ale nenechají se jimi znepokojovat, aby si mohli vytvářet svůj soukromý obraz.
Je to vlastně určitý druh rezignace. Říkám jim, chováte se jako vaši rodiče. Ti se to naučili v době hlubokého úpadku, jemuž se říkalo normalizace. Do toho prostředí jste vrostli a vnímáte je jako normální, ale ono jde o osobité vyústění dramatické kapitoly našich národních dějin. Je v ní několik důležitých mezníků. Tím předposledním je 21. srpen. Bohužel už nemám příležitost ověřit si, co jim to říká. Ano, vnímám toto datum jako důležitý mezník našich dějin, nejen těch politických nebo hospodářských, ale duchovních. Tedy dějin víry. Tím slovem nechci odradit skeptiky a agnostiky a atheisty. Nemyslím tím jen náboženskou víru, i když tu taky. Mám na mysli trvalý postoj, který se vyznačuje živým vztahem k hodnotám vnímaným jako nadosobní. Kdysi bylo vírou našich předků křesťanství. Obrození je nahradilo osvícenskou vírou v pokrok. Jedněm byla jeho nejvyšší metou emancipace národní, druhým emancipace sociální.
Jak známo, v poválečných poměrech včetně teroru padesátých let se prosadila ta druhá. Většina národa uvěřila volky nevolky v socialismus. Byl to socialismus stalinského provedení, nástroj imperiální expanze sovětského Ruska. Jeho praxe vedla k plíživé desilusi. Národ proto využil příležitosti a vzepjal se k očistě své víry v nějaký lepší socialismus, ten s lidskou tváří, jak se říkalo. Nedopadlo to dobře. Jednadvacátého srpna 1968 přijely sovětské tanky. Ta víra v socialismus byla předtím všelijaká, ale byla téměř všeobecná. Tehdy dodýchala. A po ní už žádná další nevznikla. Lidé i nadále usilují o hodnoty, ale jejich ekvivalentem je koneckonců obsah peněženky. Myslím, že je to významný posun. Listopadový převrat na něm mnoho nezměnil. Srpnové výročí nám napoví, jak se to stalo.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.