Postupný odchod

Vedle legislativní činnosti našich zastupitelů ale média s nemenší pozorností sledovala, jak se v poslanecké sněmovně pohybuje bývalý ministr obrany, poslanec Tvrdík. Hodně času prý trávil v kuloárech, ze kterých se vracel na některá hlasování, do rozprav o zákonech se prý ale vůbec nezapojoval. To by nebylo až tak zajímavé, kdyby zmíněný poslanec před měsícem neoznámil, že z poslanecké sněmovny (podobně jako z vlády) odchází. Oznámení to bylo, připomeňme si, překvapivé. Nikdo Jaroslava Tvrdíka nenutil k demisi, natož ke složení poslaneckého mandátu. Veřejnost vzala jeho rozhodnutí na vědomí s tím, že zřejmě ví, co dělá, a pro své rozhodnutí že má dobré důvody. Některé ostatně uvedl.

Uplynul ovšem měsíc a politik, na kterého se více méně zapomnělo, se opět vynořil v blízkosti své poslanecké lavice. Žurnalisté i někteří jeho straničtí kolegové se ho už neptají, proč odchází, ale naopak se živě zajímají, proč ještě neodešel. Není v tom přitom nic osobního, novináři a politici pouze chtějí mít ve věci jasno. Přesto je to trapná situace. Pokud politik prohlásí, že odchází z politiky, aby neztratil tvář a aby se případně jednou mohl vrátit, je to silné gesto. Když pak své rozhodnutí bere zpět, opět ho potvrzuje a pak zjišťuje, že ještě něco nedomyslel, cosi ještě musí technicky dořešit, než učiní, co řekl, riskuje tím přesně to, čeho se mínil vyvarovat, totiž zmíněnou ztrátu tváře. Tvrdík z politiky odchází tak nešťastně, že by ho určitě méně politicky poškodilo, kdyby zůstal.