Postoj české politické scény k irácké kauze

26. březen 2003

Bezpečnostní rada Českého státu si před několika dny netroufla zaujmout jednoznačné stanovisko k válce s Irákem. Prý, až to začne. Vysloužila si tím nejeden úsměšek. Válka začala, ale stanovisko nikde.

Vláda se chová jen o málo jinak. Chápu ji. Tím neříkám, že jsem tomu rád, ale že rozumím. Přiznat barvu si u nás troufá málokdo a to z důvodů situačních. To jsou ty, které motivují chování, jemuž říkáme pragmatické. Je pragmatické s někým si to moc nerozházet, například se Spojenými státy. Kdybychom byli doopravdy ohroženi, pak se jako člen NATO můžeme spolehnout snad jedině na ně.

Právě tak není radno rozházet si to s Evropskou unií, kam chceme vstoupit. Jenže unie je v irácké kauze nejednotná. Jejím tradičním motorem je tandem Německo - Francie. Nerozházejme si to tedy s ním, jenže Německo i Francie nejsou zajedno s USA. Naše postavení se podobá situaci dítěte, které je přítomno rodinné hádce dospělých. Ke komu se přidat? To není všechno.

Naší zemi sice neohrožuje nikdo, kdo je blízko, ale islámský svět je v pohybu, jehož směr těžko předvídat. Kdekoho napadne, že ani s ním bychom si to neměli rozházet. Někteří z nás nám občas připomínají náš provincialismus. Asi právem, i když to zní nepříjemně. Tentokrát se však děje něco významného ve světě za humny. Zřejmě se mění globálně rozložení sil, tedy celoplanetární poměry a my netušíme jak.

Zkrátka a dobře, chápu vládu, že nechce přiznat barvu. Ono totiž není jasné, jaká barva by to měla být. Kromě důvodů situačně pragmatických existují ještě jakési důvody principiální. Které to jsou? Inu, o těch mluvíval Václav Havel. Mnoha lidem tím šel na nervy. Časy prvního, druhého i třetího odboje, kdy se na principy dalo, jsou dávno pryč. Ale i kdyby nebyly, válka s Irákem je událostí takové povahy, že staví jedny principiální důvody proti druhým, také principiálním.

Tento rozpor ve věci samé způsobil dokonce roztržku mezi papežem a některými teology. Máme čelit problému, který má nejen víc ohnisek, ale i víc rozměrů a proto otvírá víc úhlů pohledu. Má i své oběti. Různě po světě. Od New Yorku až po Timor a Filipíny. Teď přibudou oběti z Bagdádu. Kdo chce, vybere si podle svého jeden rozměr a jeden úhel a vyrazí proti tomu, kdo si vybral jinak. Obávám se, že tak tomu bude i u nás, že veřejná rozprava bude vypadat takto. Každý si bude hledět svých dosavadních stranickopolitických zájmů a podle toho si z iráckého komplexu vybere ten či onen argument.

Někdo ohrožení civilizace, jiný nevinné oběti válečného zásahu. Po útoku na newyorská dvojčata jsme slýchali, že svět už nebude takový jako dosud. Dnes je to jasné. Mnohé předpoklady, výpočty a odhady, s nimiž jsme dosud počítali, jsou zpochybněny. Zaujmout jednoznačné stanovisko je přetěžké. Nedivím se našim kapitánům, že si za špatného počasí a viditelnosti téměř nulové nevědí rady. Vadí mi, že to dávají najevo tak nedůstojným způsobem. Riskují tím, že náplní naší veřejné politické rozpravy nebude stav současného světa, ale jejich kličkování.

Taky se může stát, že světové problémy hodíme za hlavu a budeme se starat jen o ceny benzinu a o to, kde lze bezpečně trávit dovolenou a jinak budeme naslouchat miláčkům televizního publika, kteří dovedou zaujmout stanovisko ke všemu možnému.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.