Popularita prezidenta nebo funkce prezidenta?

Také další čísla z průzkumu hovoří vesměs pozitivně o současném prezidentovi. Pro dvaasedmdesát procent lidí je autoritou, 55 procent si myslí, že pozitivně ovlivňuje vnitropolitický život. Jak připomíná zpráva ČTK, vede si Václav Klaus ještě o něco lépe než jeho předchůdce Václav Havel, o kterém si například v roce 1999 myslelo jen 25 procenta dotázaných, že rozumí problémům lidí. Přesto i Václav Havel byl ve své funkci tradičně ve všech průzkumech nejdůvěryhodnějším politikem a úřad prezidenta nejdůvěryhodnější institucí.

Když prezident Václav Havel odcházel, důvěřovalo mu 58 procent dotázaných, jeho nástupci už loni v dubnu 64. Podle průzkumu agentury STEM z listopadu tohoto roku Václavu Klausovi důvěřují dvě třetiny občanů. Pozitivněji je hodnoceno také působení současné první dámy, Livie Klausové, proti manželce prezidenta Havla Dagmar Havlové.

Je možné si při četbě těchto čísel položit otázku: Jsou do funkce prezidenta České republiky zásadně voleny velmi důvěryhodné osobnosti, nebo je sama funkce prezidenta nositelem oné velké důvěry? Prozatím s tím zase v novodobé demokratického historii není tolik zkušeností, funkci prezidenta vykonávaly jen dva Václavové, Havel a Klaus. Pětici komunistických prezidentů, která jim předcházela, bylo možné jen s velkými výhradami označit za politiky nebo dokonce osobnosti. A ještě před nimi jsou v české historii pouze Tomáš Garigue Masaryk, jeho nástupce Edvard Beneš a protektorátní loutkový státní prezident Emil Hácha. A před nimi, pokud ještě paměť sahá už jen čeští králové a císařové rakouští Karel a František Josef. Defilé osobností, z nichž jen některé je možné označit za silné nebo sehrávající jednoznačně pozitivní úlohu v českých dějinách.

Přesto je možné říci, že funkce hlavy státu v české historii nese v sobě odlesk autority sama o sobě. Dokonce i zmínění komunističtí prezidenti požívali v době, kdy se z nich z bezvýrazných aparátníků staly hlavy státu, jistou důvěru a popularitu. Na prezidentskou kancelář se v době totality obraceli občané se svými stížnostmi, jako kdyby právě tato instituce měla fungovat lépe než ty ostatní. A zajímavé je také, jak komunističtí funkcionáři o titul prezidenta stáli, byť s sebou nepřinášel žádnou faktickou moc, protože ta spočívala na vedení všemocné strany. A poslední historizující dodatek je ten, že komunistické Československo bylo jedním z mála sovětských satelitních států, který funkci prezidenta zachoval, zatímco ostatní tzv. lidové demokracie ji nahradily kolektivní hlavou státu po vzoru sovětského prezidia nejvyššího sovětu.

Dříve československý a nyní český prezident vždy sehrával spíše symbolickou než faktickou roli, vzpomeňme dění před patnácti lety v době pádu komunistické totality, kdy dovršení tohoto procesu mnozí nespatřovali kupodivu v provedení svobodných voleb, ale ve volbě předního disidenta Václava Havla do funkce prezidenta, který neoplýval ani podle komunistické Ústavy a zákona o československé federaci podstatným vlivem.

Z tohoto hlediska je patrné, že role prezidenta je důvěryhodná sama o sobě a důvěry by požíval každý, kdo by do ní vstoupil, zřejmě i každý z někdejšího Klausových protikandidátů. Ostatně, jasným důkazem by mohlo být, že Václav Klaus jako politik nejprve v čele výkonné moci a pak zákonodárné zdaleka takové důvěry nepožíval, jako nyní, a dokonce v průběhu let se stával politikem spíše neoblíbeným, ve střední části žebříčků. Přesto jistý prostor na vlastní vytváření dojmu kolem funkce prezident má. Proto také velká důvěra ve Václava Klause není jen důvěrou ze samotné funkce. Ve funkci prezidenta to zjevně jde lépe.

Václav Klaus se jistě snaží být prezidentem opravdu lidovým, navštěvuje nejrůznější společenské akce a místa, kam by bývalého prezidenta vůbec nenapadlo zajít, v poslední době například pražskou zoologickou zahradu. V politické oblasti se drží spíše zpátky a pokud ne, pak jeho názory zpravidla velmi obratně kopírují většinová stanoviska. Důsledkem toho je možné říci, že prezident nijak zvláště neovlivňuje českou politiku. Ani například jeho velmi skeptické názory na Evropskou integraci nemají větší vliv než publicistický, zahraniční politiku státu má přece jen na starosti vláda.

Přesto je zřejmě dobře, že v České republice existuje ústavní instituce, která má obecnou důvěru občanů. I když je to důvěra také možná jen symbolická.