Poprava Saddámova viceprezidenta a bilance války

Pocházela z úst tehdejšího iráckého viceprezidenta Táhá Jasína Ramadána, přičemž jejich adresátem byl saúdsko arabský ministr zahraničí princ Fajsal. Nadávky, které možná nekořenily ani tak v emocích jako spíše v předem vypočítaném efektu, padly na mezinárodním setkání, na kterém Saúdové navrhli odstoupení Saddáma Husajna. Chtěli tak na poslední chvíli zabránit blížící se americké invazi.

Dnes už je známo rozuzlení celého příběhu. Saddám neodstoupil a jeho režim krátce nato padl. Saddámův blízký spolupracovník Ramadán ukončil svou pozemskou pouť dnes, a to na základě obžaloby ze stejných zločinů jako jeho někdejší šéf.

Ramadánův život vůbec velmi dobře ilustruje irácké dějiny posledních desetiletí. Narodil se ve 30. letech do rodiny drobných zemědělců, ale v rychle se modernizující zemi se mu podařilo stát se bankovním úředníkem. Ramadán ale toužil po větším úspěchu. Angažoval se v nacionalistické a socialistické straně Baas, která se v roce 1968 dostala pomocí převratu k moci. Od té doby systematicky pracoval na své kariéře.

Patřil k nejznámějším iráckým představitelům a protože byl často vysílán na zahraniční mise, proslul také návrhem na duel mezi Husajnem a Georgem Bushem, který by prý vyřešil spory jejich zemí. Kromě toho ale zastával velmi vysoké a významné funkce uvnitř aparátu Saddámova režimu, velel takzvané Lidové armádě, zvláštní ozbrojené síle složené z polovojenských jednotek.

Je vlastně paradoxní, že do povědomí světa vstoupil jako ten, kdo někomu vyčítal lokajství. On sám patřil k nejvěrnějším a nejoddanějším spolupracovníků Saddáma. Když Husajn prohlásil, že jeho ministři příliš tloustnou, Ramadán rychle zhubl o pětadvacet kilogramů.

Vrcholu své kariéry dosáhl až po roce 1991, tedy po invazi do Kuvajtu. Tehdy se stal viceprezidentem a jedním z nejmocnějších mužů země. Jeho úkolem bylo provádět Saddámovy rozkazy. Právě on v 90. letech údajně poskytl v Iráku dočasné přístřeší Ajmánu Zavahírí, blízkému spolupracovníku Usámy bin Ládina.

Když v roce 2003 irácký režim padl, Ramadánovi se dařilo ještě čtyři měsíce se skrývat na severu země, odkud pocházel. Symbolicky ho dopadli kurdští bojovníci - právě Kurdové patřili k předním obětem Saddámovy vlády. Druhou potlačovanou skupinou byli iráčtí šíité. Ramadán čelil u iráckého soudu obžalobě právě za masakr 148 šíitů v Dudžailu, který irácké jednotky provedly jako odvetu za pokus o atentát na Saddáma Husajna.

Ramadán byl čtvrtým významným představitelem svrženého režimu, který skončil na šibenici - doslova. Z historického hlediska jistě jde o významný milník dějinné spravedlnosti, ale průměrní Iráčané se pravděpodobně dívají jinýma očima. Sunnité vnímají popravy lidí jako je Ramadán jak útok na sebe sama. Podle toho někteří z radikálnějších sunnitů jednají - během včerejška se odehrály dva bombové útoky, jeden z nich v Kirkúku, kde žije mnoho Kurdů, druhý zabil pět lidí u vstupu do šíitské mešity v Bagdádu. Většinové šíity může jistě více než sunnity potěšit, že jejich někdejší utlačovatelé jsou s definitivní platností potrestáni, ale je dnes zajímá spíše budoucnost.

Podle včera zveřejněného průzkumu jen 40 procent z nich považuje svůj život za dobrý, zatímco ještě před dvěma lety to bylo více než 70 procent. Na druhou stranu je pozoruhodné že více než polovina z nich si nemyslí, že Irák je ve stavu občanské války a více než dvě třetiny se domnívají, že zahraniční jednotky by měly ze země odejít, teprve až se podaří zlepšit bezpečnost.

V tom se překvapivě shodují s americkým prezidentem Bushem, který ve svém projevu ke čtvrtému výročí invaze varoval před příliš rychlým stažením jednotek a naopak obhajoval svůj plán na vyslání dalších 28 tisíc mužů do Bagdádu a provincie Anbár. Také irácký premiér Núrí Málikí se dívá do budoucnosti s nadějí. V rozhovoru pro britskou televizi ITV konstatoval, že násilnosti mezi sunnity a šíity jsou na ústupu. Největší hrozba pro Irák prý pochází od bojovníků mezinárodní teroristické organizace Al Kajda. Ta před invazí příliš silné postavení v Saddámově Iráku neměla. Vzhledem k tomu, že mezinárodní terorismus - údajně podporovaný z Bagdádu - byl jedním z hlavních argumentů Washingtonu pro válku proti Saddámovi, nedá se říci, že by irácké tažení bylo po této stránce úspěšné.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .