Poprava Saddáma očima Orientu

Výkon moci nového relativně demokratického režimu, tak jak tomu bylo před pár dny v Iráku, je vlastně něco zcela neobvyklého. Záběry na Husajnovu popravu, zdánlivě šokující samy o sobě, zaskočily obyvatele regionu spíše samotným faktem, že věci s tak mocným mužem, jako byl Saddám, mohly dojít tak daleko. Pro mnohé lidí je pohled na popravovalného exprezidenta těžko stravitelný a tak se radovali opravdu jen šíitští Iráčané a Kurdové. Ostatní Arabové budou muset nečekanou událost nějak strávit.

Jde jednak o postavu Saddáma Husajna samotného. V posledních padesáti letech bylo v arabském světě jen několik stejně výrazných a stejně ambiciozních politiků jako byl on. Vlastně bychom je spočítali na prstech jedné ruky. K tomu, aby člověk dosáhl Saddámova "appealu" navíc nestačí jen ambice, ale nutné je také mít k dispozici dostatečné prostředky. Například bývalý syrský diktátor Assad byl pravděpodobně chytřejší a obratnější politik, ale omezené zdroje jeho malé a chudé země mu zdaleka neumožňovaly politiku tak - řekněme - velkorysou, jakou vedl právě Husajn. Tento muž se během desetiletí vydobyl v oblasti postavení, jaké mají pohádkoví sultáni. Byl milován a nenáviděn, ctěn i obáván zároveň. Obávali se ho samozřejme především řadoví Iráčané, ale ostatní Arabové, kteří si jistě do nějaké míry uvědomovali krutost jeho režimu, přece jen oceňovali sílu, kterou dával najevo, a to zejména tváří v tvář skutečným nebo jen iluzorním zahraničním odpůrcům zejména ze západu.

Souvisí to s mentální situací mnoha blízkovýchodních zemí. Obyvatelé mnoha arabských zemí se cítí frustrováni. Tuší, že jejich země zaostávají za světem, jejich neúspěch je v posledních deseti letech ještě více zdůrazněn raketovým nástupem zemí, jako je Čína nebo Jižní Korea. I oni však touží po úspěchu - a když ne jiném, tedy alespoň chtějí úspěšného arabského vůdce, který dává západu nebo i neoblíbenému Íránu na frak. Blízkovýchodní společnosti jsou navíc mnohem "machističtější" než jsou společnosti západní. Kdo projeví sílu a odhodlání, jakoby se tím už částečně legitimizoval jako vůdce národa, ať už k moci přišel jakkoli. Pád muže, jako byl Saddám Husajn, jeho následné zatčení a nakonec poprava musely iluzemi mnoha Arabů otřást.

S tím souvisí druhá rovina události, která se Husajna samotného přímo netýká. Postava vůdce se v orientálních zemích těší většímu respektu než na západě. Jinými slovy, Evropané a Američané jsou vůči nositelům moci a úřadů skeptičtější, nepovažují je za víc než jsou ostatní občané. V zemích, které neprošly podobnými intelektuálními procesy jako křesťanské společnosti západu, je běžné respekotvat vůdce prostě proto, že je to vůdce.

Odpůrci diktátorů nacházejí jen málo nezpochybnitelných bodů, o které je možné se opřít při kritizování vůdce, který se osvědčil jako silný a obávaný vůdce. Není náhoda, že opozicí vůči nedemokratickým režimům v Severní Africe, na Blízkéma Středním východě nepředstavují lidu nesrozumitelní liberálové a demokraté, nýbrž islamisté. Jedině oni jsou nositelé nějaká všeobecně přijatelné ideje, kterou lze postavit proti nárokům silného muže, dědice staletých tradic orientálních despotů. Proto tisk mnoha zemí blízkého východu nad popravo nijak nejásal a naopak dával najevo jistý odstup. Saddám mohl být krutým diktátorem, ale byl náš a byl silný. Chaos, který v Iráku po jeho pádu za vládl, jakoby jim dával zapravdu.

Poprava Saddáma Husajna se tedy vryje mnoha lidem na východ od Evropy na dlouho do paměti. Je jistě dobře, že se exekuce neúčastnil nikdo z mocností okupujících Irák, ale i tak bude fyzické odstranění svrženého diktátora vnímáno jako cosi cizorodého, nečekaného a nepatřičného, něco, co se do regionu diktátorů a dědičných vládců jaksi nehodí. A nebo můžeme být optimisté a myslet si, že pohled na bývalého tyrana s oprátkou na hlavě pohne myslemi milionů lidí, kteří se na moc a politiku začnou dívat o něco realističtějšíma očima.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .