Pomník Kubišovi a Gabčíkovi

Je to cena za přežití, když útočící civilizace neuznává život za nejvyšší hodnotu. Na tuto scénu ze známého filmu Mnichov jsem si vzpomněl, když se v těchto dnech, kdy uplyne 65 let od atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, kterého zabili čeští parašutisté vycvičení ve Velké Británii Jan Kubiš a Josef Gabčík dne 27.května 1942, vede debata o pomníku na jejich počest. Podobně jako Palestinci z náboženských důvodů, tak Heydrich z rasových důvodů, opovrhoval životem Slovanů a Židů. Vymyslel holocaust a v zámku u jezera Wannsee v Berlíně řídil konferenci, na níž tento ďábelský plán, jemuž padlo za oběť šest milionů lidí, prezentoval a do Čech přišel zase s plánem rasově nečisté vyhladit a zbytek germanizovat. Už jen za tyto plány si zasloužil jistě smrt.

Češi, kteří se díky Mnichovské dohodě stali bez boje součástí německé říše, tak poprvé veřejně a jasně dali světu najevo, co si o okupantech myslí. Nešlo o žádný teroristický akt, který by odnesli nevinné oběti, ale naopak o přesně mířený útok na masového vraha. Oba parašutisté se k akci dobrovolně přihlásili, ač věděli, že s největší pravděpodobností se z okupovaného Československa už nikdy nevrátí a přijdou o život. Tak byli vyškoleni, Angličané jim nedávali falešnou naději. Na místě atentátu na doporučení Akademie věd by měl stát pomník.

Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd pomník doporučil a navrhuje, aby stál nedaleko místa, kde Kubišova bomba v ostré zatáčce v Praze-Holešovičkách zasáhla Heydrichův mercedes. Stejného názoru je i starosta Prahy 8 Josef Nosek, který Mladé frontě Dnes řekl, že pomník by tam stát měl, ale že se to bohužel nestihne letos. K výročí bude otevřena jen výstava unikátních fotografií v Libeňském zámečku v Praze ve stejném pražském obvodu. Pomník by měl být odhalen příští rok.

Legitimní spor se vede o text. Ředitel Vojenskího historického ústavu Aleš Knížek totiž nesouhlasí s nápisem, který je na pomník navržen, protože oznamuje jen, že parašutisté Kubiš s Gabčíkem vážně zranili na tomto místě Heydricha, ale není zmíněno, že je do akce vyslala londýnská exilová vláda, že spolupracovali s domácím odbojem, ani není vysvětleno, kdo byl Heydrich. Podobné spory se vedou kolem každého pomníku, požadavky odborníků jsou sice oprávněné, ale na pomník se vejde vždycky jen velice málo slov: Pomník nemůže nikdy suplovat učebnici a jisté znalosti předpokládá a má hlavně vyvolat zájem. Víc se od něj nedá očekávat. Podobnou kritiku jsem zažil i minulý týden v Paříži, kde se odhalovala pamětní deska na domě, kde sídlila redakce Svědectví. Na desce stojí: "V tomto domě sídlila redakce opozičního časopisu Svedectví, jehož zakladatelem a šéfredaktorem byl Pavel Tigrid, narozen 1917 v Praze - zemřel v roce 2003 v Héricy, výjimečná postava československého exilu."

Kritici vyčítali, že na desce chybí od kdy do kdy tam redakce sídlila, že nešlo jen o politický časoipis, ale i kulturní a že v letech 1956 až 1989 to byl nejdůlěžitější česky psaný časopis. To se ovšem samozřejmě na malou desku formnátu A4 nemohlo vejít.

Skupině odpůrců, kteří tvrdí, že důvod oslavovat skutek, při němž byl zabit člověk je nemorální, už odpověděla Golda Meirová. Proti každé genocidě je třeba se bránit se zbraní v ruce. Koneckonců byl to jediný odvážný čin, kterého jsme se za prezidenta Beneše dopustili: v roce 1938 i 1948 jsme kapitulovali.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .