Polsko truchlí za papeže

Zvolení krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly na papežský stolec v roce 1978 bylo pro Poláky, bojující s totalitním režimem obrovskou vzpruhou. Metropolita lublinský, arcibiskup Józef Žyčzinski vidí roli Jana Pavla II pro Poláky a Polsko v dobách pádu komunismu následovně.

" V těch dobách nám Bůh dal v osobě Jana Pavla II duchovního vůdce, jehož roli lze srovnat s rolí Mojžíše. Vedl nás z domu nesvobody, převedl přes Rudé moře, vedl nás pouští, a těm, kdo se v moři svobody ztráceli, ukázal cestu. Bez ohledu na to, jak dlouho by žil, byl by jeho odchod bolestný," Poláci také vzpomínají na papežova pověstná prvenství. Mezi jinými jeho znalost sedmi světových jazyků, absolvování 104 zahraničních cest,během kterých navštívil 129 států a urazil přes milion kilometrů. Karol Wojtyla byl také prvním papežem, který nosil na ruce hodinky, četl bez brýlí na očích, lyžoval, lezl po horách a jezdil na kajaku. Miloval také fotbal, ke kterému malého Lolka, jak se budoucímu papežovi přezdívalo mezi vrstevníky , přivedl v rodných Wadowicích starší bratr Edmund. Dodnes na to vzpomíná i papežův dlouholetý přítel a spolužák Eugeniusz Mróz.

"Hráli jsme fotbal často vedle kostela, kněz nás vždycky varoval, abychom nerozbili kostelní okna. No a tehdy Edmunt, Lolkův o 12 let starší bratr bral toho tříletého Karlíka s sebou na ty naše zápasy. Branku jsme vyznačovali kameny, no někdy nám jako sloupek sloužil i Karlík. No a jak to ve fotbale chodí, někdy dáte tyčku a tak to Lolek občas odnesl. Ale chuť do fotbalu mu to rozhodně nikdy nevzalo."

V Polsku jsou dodnes publikovány snímky, jak hrál Karol Wojtyla kopanou i v době studií. U branky zůstal od dětství, kdy se mu ještě říkalo Lolek až do dospělosti. I ve svém školním týmu byl totiž brankářem. Právě Wadowice, kde se budoucí papež v roce 1920 narodil truchlí za svého rodáka asi nejvíce. Už citovaný Wojtylův spolužák a spoluhráč z fotbalových začátků Eugeniusz Mróz například vzpomíná na "Lolka" jako na dobrého studenta a vážného chlapce, který nicméně na své spolužáky nikdy nedonášel. Agentura AP cituje Mroze, který vzpomíná, jak se Lolek-tedy budoucí papež- společně s nimi vyhnul nudné hodině řečtiny tím, že do deky zabalili jednoho spolužáka s výmluvou, že je nutné odnést ho k lékaři. Nebýt papeže, byly by dvacetitisícové Wadowice navždy asi málo významným polským lokálním městečkem. Pokaždé, když tu papež byl na návštěvě, získaly Wadowice celosvětovou proslulost. Včetně tamní cukrárny na náměstí. Papež totiž zbožňoval místní krémové řezy, na které chodil už od dob svých studentských let. Ve Wadovicích se pro oblíbenou cukrovinku chodilo tradičně v neděli odpoledne. Bylo tomu tak i včera, kdy bylo ale nutné vystát před cukrárnou frontu mnohem delší než obvykle. Polsko ztratilo velkého člověka, o kterém v roce 1988 napsal nositel Nobelovy ceny za literaturu Czeslaw Milosz: V dobách své největší bídy Polsko dostalo krále a to takového, o jakém vždy v historii snilo." Král nyní odešel, dodává bývalý disident a novinář Adam Michnik. "Cítíme se dnes opuštění jako sirotci. Největší autorita Poláků se mezi nás už nikdy nevrátí se slovy útěchy a poučení. Ale v každém případě musíme děkovat osudu, že nám seslal tohoto posla Kristova, který pro nás učinil tolik dobrého, dodává Adam Michnik. Ačkoli nejsem Polák, byl Jan Pavel II několikrát povzbuzením i pro mne. V roce 2003 jsem působil jako novinář v jihoirácké Basře. Tehdy nás tamní křesťanská komunita pozvala na bohoslužbu do svého kostela. Krátce jsem pohovořil s knězem, který mi v kostele ukázal portrét Jana Pavla II, pořízený u příležitosti milénia. Bez přehánění. Navzdory týdnům pobytu mezi těžce zkoušenými lidmi, trpícími nedostatkem vody a potravin mne povzbudivá papežova tvář dodala energii. Já i můj kolega jsme se shodli, že se navzdory tisícikilometrovým geografickým vzdálenostem cítíme alespoň na chvíli jako doma.