Poloviční reforma univerzit - žádná reforma

Svým způsobem jde o nejdůležitější věc v republice. Školy se přece musí přizpůsobit Evropě, kam celá země vstupuje. A pokud se nedokážou přizpůsobit, budou prakticky všichni jejich absolventi v nevýhodě vůči spoluobčanům celé rozsáhlé unie. Také podniky nebudou stačit zahraniční konkurenci, pokud nebudou mít přirozenou výzkumnou základnu na univerzitách. V tuto chvíli přitom není situace příliš veselá. Přes veškeré zvyšování dotací na žáka se dosud nedaří, aby vysoké školy studovala víc než čtvrtina populace. Školy totiž mají špatnou organizaci i strukturu a zájem maturantů prostě nezvládnou.

Pokud jde o vědu, špičkových pracovišť základního výzkumu je minimum, vesměs přitom jde o chemii a fyziku. Spolupráce škol s průmyslem je platonická v pravém smyslu toho slova - jde o krásné ideje, které nemají s hmotným světem nic společného. Když školy ani nemohou založit společný podnik se soukromou firmou, jak chtějí vůbec s něčím začít.

Viníci takového stavu jsou dlouhodobě dva. Za prvé, lidé na univerzitách si změny nepřejí a veřejná debata se o situaci ve školství nezajímá. Nutno připustit, že neudržitelný stav si uvědomují někteří vládní politici. Ministryně školství dokonce nechala vypracovat plán změn, kterými by se školy měly dostat z nejhoršího. Jenže i v samotné přípravě se odráží současná situace. S použitím jiné metafory než v úvodu - když se člověk propadá do bažiny, za vlasy se nevytáhne.

Univerzity jsou na vládě velmi nezávislé, víc než třeba nemocnice či zdravotní pojišťovny. V zásadě je to správný princip. Politici mohou školy ovlivnit pouze tím, jak jim přidělují peníze. A pouze když rektoři univerzit přijdou na ministerstvo pro peníze, může je ministr vyzvat k reformě. To se také stalo a společná, takzvaná reprezentativní komice rektorů a ministerských úředníků vypracovala společný návrh, který už také poslala do vlády.

Jádrem reformy je podle zveřejněného padesátistránkového materiálu jedenáctimiliardová dotace, o níž se má během čtyř let zvýšit současný osmnáctimiliardový univerzitní rozpočet. Třetina z něho půjde na rozšíření kapacity pro studenty, přes polovinu na podporu základního i aplikovaného výzkumu, a ještě zbude skoro miliarda na sociální podporu studentu, konkrétně na jejich stravu a bydlení.

Za hlavní se považuje podpora výzkumu, právě v této oblasti by univerzity měly nejvíc zvýšit svou výkonnost.

Není pochyb, že úvahy úředníků a rektorů míří správným směrem. Školy totiž dosud fungovaly trochu jako prvobytně pospolné společnosti, kde každý dělal všechno. Protože stát platil především na studenta, musely přijímat stále více zájemců. A i když poptávku po vysokoškolském vzdělání neuspokojily, trojnásobné zvýšení kapacit za minulých patnáct let zvládly jenom v rostoucím stresu, kde nezbýval čas na žádné jiné aktivity.

Napříště budou moci školy zkusit dělbu práce. Vedle plných poslucháren budou moci dbát i o svůj vědecký profil. A pokud jim stát umožní podnikat, rozjedou aktivity i v tomto směru. Zdá se, že skutečným změnám nic nebrání. Tím spíše, když i z opatrných formulací návrhu reformy vyplývá víc než jasně, že spolupráce se dožadují čeští průmyslníci.

Tyto naděje ale zchlazuje studená sprcha, konkrétně některé kritiky navrhovaných změn. Když je současný systém neefektivní, podaří se peníze využít, pokud systém skutečně nezměníme? Na to se ptá například senátor Jiří Zlatuška. Přitom je jasné, že podoba vysokých škol se navrženými úpravami nezmění. Nadále si třiadvacet univerzit udrží monopol, nadále budou o všem rozhodovat profesoři, kteří už dávno nejsou v produktivním věku. Začnou se školy pokoušet o skutečně dobrou vědu, když se o to dodnes nepokoušely? Vyšší dotace pak mohou přinést školám sice větší blahobyt, společnosti ale univerzity nebudou o nic víc prospěšné, než jsou dosud.

V celé reformě, kterou ministerstvo připravilo společně s rektory, není žádná záruka, že akce neskončí přesně takovým fiaskem.

Je tedy především nutné, aby univerzity procitly, aby dokázaly, že jsou jen zdánlivě bez života a že neodmítají kromě vyšších dotací každou jinou změnu. Kde ale najít pevný bod, který by umožnil dostat se bažiny, kam se akademický svět přes všechnu upřímně míněnou snahu jednotlivců propadá? Může jím být pouze veřejná diskuse, kde se uplatní podnikatelé, politici, zástupci pedagogů i obyčejný hlas z ulice. Jenom tam mohou dostatečně nahlas zaznít rozumné argumenty o tom, jak je nutné, aby se školy změnily opravdu, do hloubky. A univerzity nesmějí zájem veřejnosti přehlížet. Rozhodně se to může zkusit, protože kvalitní veřejné diskuse o vysokých školách jsme se ještě nedočkali.