Politický šok

Ukazuje se, že při složitém jednání o koalicích není důležité, co chce silná strana získat, ale co je schopna obětovat. Vládu nesestaví automaticky ten nejsilnější, ale ten, kdo je ochoten přenechat větší část kořisti svým menším partnerům. Pro ODS byly požadavky poražené ČSSD nepřijatelné, zatímco ČSSD svou velkorysostí k poraženým lidovcům a komunistům, zdá se, boduje. Oba přístupy lze obhájit. ODS svým voličům snadno vysvětlí, že je důstojnější být v opozici, než se dělit o moc se socialisty. ČSSD pak uspěje s tezí, že je lepší mít menší vliv na politiku, než žádný.

Pokud jde o voliče menších stran, ti se pravděpodobně smíří s vysvětlením, že než hrdě zaniknout ve stínu velké koalice, je výhodnější zapomenout na vzájemné slovní výpady a ve jménu zachování politické plurality odložit ideovou nevraživost. Protože bude třeba zapomenout na mimořádné hrubosti a odkládat i docela zásadní priority, čeká nás zřejmě velké a dlouhé vysvětlování. Co nám asi politici vysvětlovat nemusí, je to, že na politiku je třeba mít ostré lokty, mimořádně silný žaludek a nejlépe i páteř akrobata. To už občan pochopil.