Jak poznáte dobrou školu, kantora nebo jak by se měly děti naučit myslet, mluvit nebo číst? Co je to kritické myšlení a jak se rozvíjí?
V poslední době se o školství mluví hodně, vždy ale v souvislosti s růstem platů kantorů, kteří by do pár let měli mít nejméně 45 tisíc měsíčně. Peníze ale nejsou všechno, alespoň to tvrdí učitel literatury na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a školský reformátor Ondřej Hausenblas.
Průměrný plat ve školství by měl být do dvou let 45 tisíc korun. Stačí tato změna k navýšení prestiže učitelského povolání? Přiláká plat nové pedagogy? A bude se měnit způsob výuky na školách? Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu byl ministr školství za hnutí ANO Robert Plaga.
„Teď se opravdu musely platy vyřešit, ale nesmí se zapomenout, že děti i učitelé potřebují daleko větší zájem všech. Rodičů, státu, obcí… a o tom se málo přemýšlí,“ říká v Interview Plus.
„Učitel je dnes jako hadr na holi vláčen ouřednostmi a administrativou. Má moc dětí ve třídě, mezi kterými je hodně těch, které potřebují speciální zvládnutí výuky. Asistentů sice přibývá, pořád je jich ale málo a nejsou kvalifikovaní. Takže do školství bude třeba ještě investovat hodně,“ dodává Hausenblas.
Základem vzdělávání by podle odborníka z pedagogické fakulty měla být výuka čtení. „Čte se hodně, ale jinak než v době před internetem. Nesmí se zanedbat dlouhé, pomalé knižní čtení, které vyvíjí myšlení člověka. Ve chvíli, kdy se umíme zabrat do děje, tak se naše mysl učí uvažovat o sobě, o světě apod. To je ale úplně jiný druh čtení, než to dnes běžnější klikací.“
Radnice Prahy 6 chce postavit pomník habsburské královně Marii Terezii. V petici se proti záměru postavily desítky obyvatel této městské části. Podle nich nebyla tato panovnice matkou vlasti, ale cizí utlačovatelkou českého národa. Jaké zásluhy má Marie Terezie na rozkvětu českých zemí?
Nesmírně zanedbané je pak v Česku samotné psaní, ale ne stylem už překonaného psaní slohů. Hlavně klidným pomalým čtením krásné literatury se prý rozvíjí kritické myšlení.
„Já už si léta myslím, že to, jak je u nás školská vzdělávací politika zanedbávána, je snad do značné míry dáno nedůvěrou politiků v to, abychom náhodu neměli vzdělaný národ. Víte, jak by takoví lidé volili?“ ptá se Hausenblas.
„Ti kriticky myslící by si uměli vybrat, asi by jim neskočili na demagogické sliby a možná bychom těžko hledali politiky, kteří taky umějí kriticky myslet.“
Jak vlastně rodič pozná dobrého pedagoga? „Je to hodně individuální,“ odpovídá. Obecně je to prý i o samotném rodiči dítěte. „Pokud rozumí vzdělávání svých dětí a má to promyšlené, tak pozná, kdo je dobrý. V opačném případě pak ale chválí jen ty učitele, kteří jsou přísnými kontrolory.“
Pod ministrem Plagou se třese židle, prý není politik a většina lidí ani netuší, že teď je to on, kdo sedí na ministerstvu školství.
Z nejrůznějších studií už víme, že se děti nejvíc naučí v případě, že chodí do školy rády.
„O studijním pokroku nejvíc rozhoduje dobrý vztah s učitelem. Přestože to tvrzení vypadá strašně nevzdělaně, tak je to opravdu správné a lidské. Dobrý učitel pak musí mít vynikající vztah ke svému oboru. Ne, že umí učebnici zpaměti nebo opakuje poučky, příklady nebo cvičení. A taky je na něm vidět, že tomu rozumí daleko víc než děti ve třídě,“ dodává kantor učitelů.
To, že děti musejí chodit do školy rády, je přitom pro některé stále velké překvapení. „Copak je snesitelné udělat tady povinné školství, ve kterém se část mládeže, a není jí málo, nudí a je otrávena? Co je to za příšernost, že nepovažujeme za normální, že se škola musí snažit, aby k nim žáci chodili rádi a mohli jít stále dopředu?... To, že to tady normální není, víme a taky se to musí co nejdřív napravit.“
Jak můžeme posoudit kvalitu výuky? Zdánlivě jednoduchá otázka, na které se ale odborná veřejnost nedokáže shodnout.
„Někdo chce, aby to bylo o tom, jak si zapamatovat co nejvíc, někdo jiný zase říká, že jde o to, připravit dítě na budoucí svět, o kterém ale teď nikdo netuší, jaký vůbec bude… Myslím, že dobrá výuka je ta, která děti posouvá dopředu. Každé z nich, ne ale všechny stejně. Když učitel dělá svou práci dobře, tak mu ve třídě nezaostávají, netrčí žáci,“ odpovídá.
Asociace krajů požaduje jednotný limit pro přijetí do maturitních oborů. Ministr školství Robert Plaga (ANO) je dlouhodobě proti jednotné hranici.
Každé dítě musí mít od pedagoga pomoc, aby šlo dál nějakým svým směrem. Podle Hausenblase jde o to víc přemýšlet, být citlivější, spolupracovat s ostatními, nehádat se s dalšími, neodstrkovat je, nešlapat jen svou kariéru nebo taky nebýt jednou jen otrokem jiných a ovcí.
Mezi školskými odborníky najdete mnohé, které mají pouze své, úzké vidění světa.
„Věří třeba na to, že testem zjistíte, jestli jste vzdělaný, nebo ne. A často se i veřejnost domnívá, že jim výsledky testů něco prozradí. Ale písemné testy s výběrem odpovědí, nedej bože s výběrem jediné správné, což je absurdita, vykousnou ze vzdělanosti jedince pouze něco, co je ale nepodstatné, ale co se dá změřit a nastrkat do počítače. Opravdové vzdělání, rozumění souvislostem nebo budování si osobního vztahu k oboru, k vědění, nejsou žádné testy schopny změřit,“ domnívá se pedagog.
Pokud tedy takový test nemá široce otevřené otázky, které se zas nedají jednotně a snadno vyhodnotit. „To vidíte u maturit. Hodnocení slohu je fraška, komedie.“
V Česku se prý dělá velká chyba, že se hromadně získaná data a informace ze škol používají k chápání vyučovacích metod. „Tato data vám dají jen základní orientaci, ale aby se podle nich pak hodnotilo, jestli je škola, učitel nebo snad žák dobrý, na to testy zdaleka nestačí,“ dodává.
Jak by rodič měl číst vysvědčení svého potomka? A proč je informovaný rodič základem úspěchu samotného dítěte? Poslechněte si v audiozáznamu Interview Plus. Ptal se Jan Bumba.
Eva Vondráková a Martin Konečný ze Společnosti pro talent vysvětlují, jaké chyby dělá současné školství, jak se dá situace zlepšit nebo jak funguje vzdělávání ve Finsku.
Děti od malička používají mobilní telefony, ve školách jim je přitom jenom berou, upozorňuje Tomáš Jízdný, který chce zavést nový způsob výuky.
Václav Žmolík, moderátor
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
