Poláci jsou sebevědomější než my, protože se umí otevřeněji postavit své minulosti, tvrdí ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí

Neela Winkelmannová
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Neela Winkelmannová

Státní zástupci zahájili trestní řízení v případu polských uprchlíků zabitých elektřinou pod vysokým napětím na západní hranici komunistického Československa. Hlavní žijící zodpovědný za tyto vraždy je podle historiků bývalý ministr vnitra a později předseda československé vlády Lubomír Štrougal. Ten je údajně zodpovědný za smrt minimálně 60 osob na takzvané železné oponě.

„Po znovusjednocení Německa právě zabíjení na vnitroněmecké hranici Němci odsoudili velice rigorózně, kdy mezi lety 1991 až 2004 usvědčili 151 pachatelů,“ uvedla v pořadu Pro a proti Neela Winkelmannová, ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí.

To rozhodně nelze srovnávat se situací v České republice. „Jako příklad uvedu úplně groteskní pokus Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), kdy se pokusili stíhat pana Štrougala za elektřinu v drátech a zabíjení uprchlíků.“


Jde jen o nedostatek odvahy, politické vůle a také možná o strach a obavy, že exponenti minulého režimu mají dodnes nějakou politickou moc a lidé se jich bojí dotknout... Polský Ústav paměti národa pracuje také v posttotalitním prostředí, kde nejsou očištěni soudci od bývalých členů komunistické strany a kolaborantů s tajnou policií, nicméně mají na svém kontě už přes 200 odsouzených pachatelů zločinů převážně z dob komunismu a několika z dob nacismu. Když to srovnáme s Českou republikou, tak ÚDV má na svém kontě necelé dvě desítky odsouzených pachatelů, takže v Polsku mají desetkrát větší úspěšnost.Neela Winkelmannová

„Stíhání slavně ztroskotalo na tom, že úřad prohlásil, že tento trestný čin je promlčen. Ovšem, nepojmenovali správně trestní podstatu trestného činu: ÚDV jej nazvalo trestným činem maření úkolu veřejné osoby z nedbalosti... Úřad se prostě bál nazvat to tím, čím to bylo: vraždou jako zločinem proti lidskosti.“

Winkelmannová vyjádřila nesouhlas s tím, jak justice dodnes ochránila Miloše Jakeše nebo Jozefa Lenárta při trestním stíhání za vlastizradu a velezradu za pozvání sovětských vojsk v roce 1968. „Dá se doložit, že Vrchní soud v Praze v senátu složeném ze tří bývalých komunistů je samozřejmě osvobodil... Proč mají tito soudci tu drzost a soudí své bratry v triku a spolustraníky a osvobozují je?“

„Chybí nám společenská vůle. Poláci také mají větší sebereflexi, větší zájem o zpracování vlastní minulosti, větší národní hrdost a silnější národní identitu. Podobně jako Němci jsou Poláci rovnější a sebevědomější národ právě proto, že se své minulosti dokážou otevřeněji postavit,“ tvrdí ředitelka.

Soudce a předseda Městského soudu Libor Vávra prý respektuje zkušenosti a schopnosti Německa, které má i kvůli své tragické minulosti jednu z nejlepších praxí vypořádávání se s minulostí. „Existoval tam nejen zákon a vůle, ale i dobrá právní praxe.“

Libor Vávra


Určitě jsme neučinili, co jsme mohli. Je to i otázka společenského konsensu, ale těžko strachu. Jakou mají tito lidé moc, čím by nám mohli ublížit? Mě by zajímalo, jestli někdo vyšetřuje efektivitu práce policejních orgánů, které mají tento typ trestné činnosti stíhat. Tato statistika vyznívá velmi nepříznivě. Samozřejmě že část věcí, je-li zahájeno trestní stíhání, skončí u státních zástupců nebo u soudu, ale jde o to, jestli ten problém není nastaven už v začátku. Musím ale odmítnout, že by problém lidí, kteří byli v komunistické straně, byl problém české justice z hlediska jejího rozhodování.Libor Vávra

Tezi Winkelmannové, že v Česku panují obavy soudit „nedotknutelné“ exponenty bývalého režimu, právník zpochybnil. „Tomu nevěřím. Náš základní problém spočívá ve společenském konsensu, jak se vypořádat se svou minulostí.“

„Slavná je španělská tlustá čára, kdy se dohodlo, že se nebude připomínat to, co se stalo za Franca. To je jeden krajní příklad řešení, ten druhý je se co nejlépe vypořádat se zločiny, kterých se nepochybně každý totalitní stát na svých občanech dopouští,“ soudí Vávra.

Ten je přesvědčen, že Česko rozhodně nepatří mezi státy, které by se mohly obviňovat z toho, že by neudělaly v těchto kauzách nic. „Také mi přijde přepjaté mluvit v takových soudních případech o střetu zájmů. Upřímně řečeno, kolik lidí bylo v komunistické straně z víry nebo přesvědčení a považovali se za soukmenovce těch druhých?“

Existuje řada rozhodnutí i od Ústavního a Nejvyššího soudu, která samotný formální akt neoznačily za důvod k podjatosti, vysvětlil právník výsledky soudů s českými komunistickými špičkami.

„Je správné, že se ví o členství soudců v KSČ, aby se s tím mohlo argumentovat. Ale nemůže to automaticky znamenat, že takový člověk je z nějaké věci podjatý,“ shrnul Libor Vávra.