Pokus o vysvětlení polských postojů

V mnoha českých komentářích se objevují obvinění na adresu Polska, že dělá nejasnou, zmatenou a neprůhlednou zahraniční politiku, že uvažuje kupecky, ze všeho chce něco vytřískat atd. Mě se zdá, že je to vůči Polsku velmi nespravedlivé.

Poláci mají podle mého názoru oproti jiným středoevropským zemím velmi důslednou a zásadní zahraniční politiku, která vychází z polských historických zkušeností a vždy - někdy ovšem až příliš - hájí polské národní zájmy. Základní polskou historickou zkušeností je totiž nesamozřejmost polského státu. Poláci o svůj stát několikrát v dějinách přišli, především kvůli expanzivním snahám Rusů a Němců, jimž nedokázali čelit. Naposledy se o rozdělení Polska dohodlo na začátku druhé světové války nacistické Německo a stalinské Rusko a Polákům nikdo skutečně nepřišel na pomoc. Za války byli na pokraji vyhlazení, zvláště poté, jak ukazuje ve své pozoruhodné práci o holokaustu německý historik Götz Aly, když byli na polská území transportováni Židé z celé Evropy a ukázalo se, že původní plány na jejich postupnou likvidaci kdesi na východě ztroskotaly. Pak začal holocaust v táborech na území Polska, po němž měli následovat sami Poláci. Po druhé světové válce bylo Polsko jako samostatný stát obnoveno, ale ne ve svých předválečných hranicích, celé bylo posunuto směrem na západ, protože východ státu zabral Stalin s vědomím Spojených států. Na základě těchto skutečností můžeme pochopit zvýšenou sensibilitu na všechno, co i jen připomíná nějaké nové ohrožení jejich státu.

Co se týká Evropské unie, jde ještě o jeden důležitý moment. Nelze přece popřít, že se žádný jiný středoevropský národ tolik nezasloužil o porážku komunismu jako Poláci. Vznikem Solidarity a díky působení papeže Jana Pavla II. byla sovětské moci ve střední Evropě zasažena rozhodující rána, které využily především Spojené státy k tlaku na Sovětský svaz, jenž nakonec vedl k jeho rozpadu. Kdybych to řekl trochu zjednodušeně, bez opakované historické statečnosti polského národa by nepadla železná opona a nekonalo se žádné rozšiřování Evropských společenství. Lze se pak divit, že Poláci požadují od Evropské unie větší respekt a uznání? Poláků je téměř 40 milionů a jsou velmi citliví na to, aby nebylo umenšováno jejich zastoupení v evropských orgánech, proto jejich hádky o smlouvu z Nice, o ústavní smlouvu a nyní o Lisabonskou smlouvu. Někdy skutečně zacházejí až na samu hranici snesitelnosti a to zvláště tehdy, když v aktuálních jednáních dávají na misku vah historické oběti svého národa a své nacionální emoce. Jenže - a na to mnozí naši komentátoři zapomínají -, Poláci nejsou národem, který by šel hlavou proti zdi, nechávaje se vést jen těmito emocemi. Když jde o jejich základní zájmy, jsou schopni se oprostit od většiny sympatií a antipatií a jednat velmi střízlivě. První příklad: Tuskova vláda schválila Lisabonskou smlouvou, ale prezident oznámil, že ji nepodepíše. Prezident Klaus ho za to pochválil a česká politika se cítila posílena. Jenže následoval delší rozhovor polského prezidenta s francouzským prezidentem Sarkozym a všechno bylo jinak. Co mu asi Sarkozy řekl? Pravděpodobně to, že pokud Polsko nebude ratifikovat Lisabonskou smlouvu, může se stát, že se ocitne na okraji Evropské unie. A polským národním zájmem je být plnoprávným členem Evropské unie, v jejím středu a co nejvíce Unii ovlivňovat.

Druhý příklad je vztah Polska a amerických raket. Celá řada našich komentátorů kritizuje postoj polské vlády a vzletně mluví o tom, že na rozdíl od našeho přihlášení se ke společným euroatlantickým hodnotám, Poláci kupčí se svým souhlasem jak na trhu. To už není jen omyl, to už je trapnost. Přitom je věc poměrně jasná. Poláci nepokládají pouhé umístění amerických raket na svém území za posílení své národní bezpečnosti, ale za její oslabení. Americké rakety mohou sloužit jako obrana před balistickými mezikontinentálními raketami, ale neochrání Polsko před útokem raketami středního doletu. První, obrazně řečeno, letí kdesi vysoko nad Zemí, kdežto ty druhé opisují krajinu. Proto chtějí Poláci americké rakety středního doletu, natrvalo a pod svou vlastní kontrolou. A k tomu ještě spoustu peněz na modernizaci polské armády, která je sice velká, ale co se týká bojeschopnosti podobá se české armádě. Ano, Poláci chtějí hodně, ale rozhodně se necítí jako kupčíci nebo prosebníci. Ke svým požadavkům mají totiž dobrý důvod a tím je možné ohrožení ze strany Ruska. Neposmívají se Rusku jako čeští politikové, protože ze své historie vědí, že není radno se smát tomuto dočasně vojensky oslabenému protivníkovi. Navíc si trpce uvědomují, že jsou bezpečnostně-energeticky nezajištěni a Německo s Ruskem přes jejich hlavy čím dál více kooperují, viz plynovod v Baltském moři mimo Polsko. Rusko začíná energeticky ovládat střední Evropu a to Poláci pokládají za další hrozbu své svobodné národní existenci. A tak jejich entuziastický a emocionální vztah ke Spojeným státům nestačí překrýt střízlivou úvahu nad zajištěním vlastních národních zájmů. Jsou pro rakety, ale v tom smyslu, že sebou přinesou posílení polské bezpečnosti. A tak tomu zatím není. Rakety nejsou součástí vojenských struktur NATO, možná budou, ale zatím nejsou. Na deklarace úmyslů není možné se spolehnout, nehledě na to, že Poláci ani příliš nevěří samotné NATO. Spojené státy nejsou připraveny vyplnit stávající polské požadavky, kongres tolik peněz nepovolí, ale může se stát několik věcí: že jim Američané nakonec z větší části vyhoví nebo že Poláci od svých požadavků z větší části odstoupí. Třetí možností je, že americké rakety v Polsku nebudou. Nevím, co je na celé této situaci nepochopitelného nebo dokonce hodno sarkastické kritiky. Polská zahraniční politika je čitelná a důsledná, jenže to lze pochopit jen tehdy, oprostí-li se dotyční komentátoři od svých vlastních emocí a zmateností.

A na závěr ještě jednu poznámku k polské vládě v souvislosti s aktuálními zkouškami iránských raket. Předpokládám, že si tyto zkoušky nevykládá jako česká strana, že jsou reakcí na podpis smlouvy o radaru. Írán je skutečně zločinecký stát, jenž především vyhrožuje zničením Izraeli a usiluje o získání jaderných zbraní. Jeho nynější zběsilé zkoušky raket proto rozhodně neznamenají reakci na podpis nějaké smlouvy v Praze, ale reakci na to, že se Izrael, podporovaný Spojenými státy, chystá na zcela oprávněnou vojenskou akci, která by měla zabránit výše uvedeným zločinným plánům. Írán tím chce dát najevo, jak je silný a odhodlaný, jaké všechny zbraně má a že je chce použít v boji s Izraelci a Američany. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .