Pojďte s námi bojovat

studio TV Nova

Kouzlo pohyblivých obrázků v televizi opět objevuje spousta lidí na celém světě a taky v Česku. Je to zásluhou irácké války, tragické a přece přitažlivé podívané v pouštích Blízkého východu. Česká televize se vyznamenala vysláním dvou reportérů. Prvního do Bagdádu a druhého do Kuvajtu. Nova zase dobrou zásobou obrazových reportáží z americké produkce. Český divák by si ale měl uvědomit jedno. Za obé platí víc, než je zdrávo.

Tento týden totiž nebyl významný jen počátkem další války o Irák. Aktuality zaznamenal i tuzemský televizní trh. Vláda především zamýšlí zvýšit poplatky za veřejnoprávní televizi o dvacet korun, navíc bude muset zaplatit deset miliard za to, že nechala podvést amerického investora ředitelem Novy Železným. Dnes by se téměř zdálo, že platí či bude platit ve veřejném zájmu. Zásluhou obou televizí jsme přece takřka na bojišti, v centru nejdůležitější světové události. Je to ale špatná úvaha. Zpravodajství z války by přece divák mohl mít zadarmo od nějaké tuzemské CNN, kdyby existovala. Veřejné peníze se tedy vyhazují za něco jiného. Ale za co?

Důvodem veřejné podpory televize je fakt, že jde o nebezpečné médium. Kdyby se ho zmocnil schopný populista, může manipulovat širokými vrstvami, probouzet bezdůvodné deprese a nebo nadšení pro hloupé chiméry. Televize jako perpetuum mobile na masovou kulturu přináší ještě jiná rizika. Jak známo, masová kultura produkuje zábavu, která by zasáhla co nejvíc diváků, vybírá tedy pořady podle nejmenšího společného jmenovatele. Vysílají se hloupější a hloupější seriály a talk show a tento vývoj je jakýmsi přírodním zákonem. Ke všemu jsou ty nejhloupější pořady také nejlacinější. Natáčet sex a násilí vyžaduje jen honorář pro podřadné scénáristy a herce, o něco dražší je použití techniky.

Proto tedy veřejnost přebírá odpovědnost za televizi, hlídá, aby jí neřídil nikdo nezodpovědný. A té dává peníze, aby tvůrci mohli točit náročnější pořady a nemuseli se podřizovat vlivu masového diváka. To je rovněž případ českých televizí. Jenže tento model se bohužel nedaří úspěšně uplatňovat. Nic neznamená, když se řekne, že kvalita veřejnoprávních i komerčních programů je mizerná. Taková bude vždycky, protože televize je stroj na snižování kvality.

Problém už je v tom, že se ani neregulují nejhorší výstřelky televizního nevkusu, ani televize nedokáží natočit něco dobrého, když už je to opravdu potřeba. Selháním regulace je například sobotní pořad na Nově "Volejte řediteli" či opakování normalizačních seriálů, dokladem vyhazování veřejných peněz je neschopnost ČT natočit zásadní pořad o Evropské unii. Proč tedy dávat na Novu deset miliard a přidávat České televizi miliardu ročně? Co za to od nich dostaneme? Pokud tohle politici neřeknou, jde o ztracené peníze.

Lepší by bylo, kdyby ČT privatizovali a vydražili rovněž vysílací frekvence, dnes zadarmo propůjčené Nově a Primě. Vysílání by sice ani potom za nic nestálo, jenže místo miliardových doplatků by veřejná pokladna naopak miliardy inkasovala. A pokud by zástupci veřejnosti přece jen chtěli kvalitní pořady, mohou ze zisku od televizních společností financovat granty na kvalitní publicistiku a umění.

Irácká válka by mohla být testem, zda televize vzít přece jenom na milost. ČT je schopna z veřejných peněz zaplatit cestu reportérů do Iráku, Nova z reklamních zisků uhrazuje nákup amerických reportáží. To se dá čekat. Dokážou také ale něco víc? Mohly by poskytnout zasvěcený přehled změn globální politiky, hluboké analýzy následků na trhu s ropou a měnami. Především ale by mohly analyzovat unikátní válečnou zkušenost v české společnosti.

Vždyť se přece stejně jako mnohé další národní komunity dělíme na ty, kteří válku nenávidí a na obdivovatele Bushovy tvrdé pěsti. Jedině v rámci veřejné diskuse pak může společnost poznat pocit odpovědnosti, kterou by měla mít země, vysílající vojáky do místa konfliktu. Tak to je dnes úkol pro televizi.