Pohled na svět se musí změnit

3. září 2002

Nedávno jsem zde hovořil o tom, že by lidé v dnešní emocemi nabité době měli i ve vlastním zájmu přemáhat určité apriorní sympatie či antipatie, které jim ztěžují objektivní posuzování věcí. Připomněl jsem, že často kritizovaní a zlehčovaní ochránci přírody mohou mít víc pravdy než uznávaní ekonomové a kapitáni průmyslu.

Podobné antipatie chová určitá ale hodně hlasitá část obyvatelstva k dosavadnímu prezidentu republiky Václavu Havlovi. S jakou přímo radostí teď využívají zpoždění jeho návratu z Portugalska v době povodní, jak hned jsou zase po ruce známá témata, za něž Havel je tradičně kritizován, ať už je to tlustá čára za minulostí, prodej Lucerny Junkovu Chemapolu či některá sporná udělení milosti.

Bůh ví, že všechny tyto věci jsem v minulosti i na těchto vlnách několikrát kritizoval a nepovažuji se tedy za Havlova nekritického obdivovatele, nikdy bych si však netroufl zpochybňovat jeho vysoce převažující dobré úmysly a zesměšňovat jeho filosofický nadhled, což v minulých dnech někteří lidé prohlašovali za ty nejzbytečnější věci pro řízení státu v krizových situacích.

Jenže vtip je v tom, že právě Havlovo filosofické pojímání současného světa, které naši lidé za časté vůbec nečtou, dokázalo zaujmout mnohé osobnosti, které o chodu tohoto světa rozhodují a ty pak ve zlých dobách, jaké nyní naše země prožívá, slyší Havla mnohem více, než kteréhokoliv našeho jiného politika. Havel se prostě stal dobrou značkou této země a tato jeho světoznámost má své kořeny už v jeho předprezidentské minulosti, jakou se nikdo jiný u nás nemůže pochlubit.

Hodnoty, které se v něm spojují, tj. umění, politika a lidský charakter, dovede svět ocenit lépe než Havlovi krajané, a to nejen ti doma, ale i mnozí v zahraničí. Mám před sebou doslovný text projevu, který Václav Havel pronesl letos 4. dubna v italském senátu. Zabývá se Evropou frustrovanou odjakživa pocitem ohrožení. "Ano", říká Havel, "strach z říše stínů na jedné straně a z jakéhosi cizáctví na straně druhé jakoby byl opravdu jednou z pohonných látek evropského duchovního a politického ethosu. Odtud nutkání šířit po světě své ideje i svou moc a onen "méněcenný" zbytek světa nepřímo řídit a poučovat."

Havel v Římě dále řekl: "V Evropě vládne přesvědčení, že všechno spěje kupředu. Nesmírně nakažlivá idea trvalé změny, neustálého pokroku, zvyšování, šíření a nekonečného růstu a nekonečného růstu růst, jakož i idea dokonalého světa, který je třeba budovat po dobrém či po zlém..."

A o kus dále Havel pokračuje: "Na nedávném summitu Evropské rady byly přijaty dokumenty, v nichž se mj. praví, že do určitého dne musí Evropa hospodářsky dohnat a předehnat USA. Nezlobte se na mne, ale v takovém vyhlášení cítím rys evropského snažení, který by zasluhoval nejpřísnější kritickou analýzu. Nemohou být naše země a především náš soukromý život i život v širších pospolitostech hezčí, lepší hlubší a kvalitnější i tehdy, kdy se nebudeme s někým předhánět v počtu vyrobených a prodaných automobilů, praček či filmových hororů? Což opravdu mechanický a bez duše kvantitativní růst všeho zaručuje i smysluplnější život?"

A ještě citát poslední: "Tak jako Evropa se kdysi divila oběma nesrozumitelným entitám, které ji kdysi obkličovaly, tj. Asii a říši stínů, měla by se dnes divit sobě samé. Proč se nedivit mladým lidem, že mnohdy dávají přednost mnohahodinovému dennímu kontaktu se strojem před kontaktem s živým člověkem? Proč se nedivit, že vyrábíme atomovou energii a přitom nevíme, kam dávat odpad z atomových elektráren? Proč se nedivit tomu, že stále mizí lesy, vzduch je stále zamořenější, stále víc lidí žije v nekonečně velkých aglomeracích, v nichž mizí jakákoliv obhlédnutelná lidská společenství a spolu s nimi i všechny mravní normy? Proč se nedivit tomu, že vyrábíme stále více aut a je nám jedno, že jimi už se nedá projet pomalu žádné evropské velkoměsto?"

Tolik tedy Václav Havel ve svém dubnovém projevu v italském senátu. Cituji zde tak podrobně ty pozoruhodné myšlenky, protože mám zato, že jsou dnes u nás ještě aktuálnější, než mohly být před 4 měsíci. Mnozí už přišli na to, že hodnota majetku se nedá srovnat s hodnotou života a jako to nejcennější zachraňovali rodinné fotografie, co by vzpomínku své životní minulosti. Václav Havel dává podnět ke změně dosavadního pohledu na svět, což by mohlo další existenci života nejen zkvalitnit, ale hlavně prodloužit. Věřme, že i takové myšlení bude obsahem a smyslem evropského společenství.

rse@rozhlas.cz

autor: Jiří Ješ
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.