Pohádka o EFTĚ

EFTA vznikla svého času pod vedením Velké Británie jako konkurenční podnik několika evropských zemí k experimentu Evropského hospodářského společenství EHS. Když to ovšem EHS v čele se třemi nejvýznamnějšími partnery, Francií, Německem a Itálií nepoložilo, nýbrž naopak spíše konsolidovalo, nabídly mu některé země, například Švýcarsko, asociaci. Když potom později za Pompidouovv vlády ve Francii Velká Británie sama přiběhla a stala se členem EHS, prosadila současně bilaterální smlouvy o volném obchodu se všemi zbylými členy EFTY.

V těchto letech bylo EHS a později Evropská unie představována například švýcarské veřejnosti jako cosi, co jí s výjimkou zahraničního obchodu vůbec nemusí zajímat a k čemu se samozřejmě nikdy nepřipojí. Nálada se ale pomalu měnila, když Evropská unie začala pod vedením tehdejšího prezidenta Evropské komise Jacquese Delorse energicky pracovat na uskutečnění zcela integrovaného vnitřního trhu s cílovým datem začátku roku 1993.

Švýcarští exportéři se začali obávat masivní diskriminace v tomto evropském tržním prostoru a v neposlední řadě na jejich naléhání nabídla Evropská unie nakonec zbytku zemí EFTA, včetně například Rakouska, novou asociační formuli, zvanou Evropský hospodářský prostor. Pozůstávala, zjednodušeně řečeno, až na některé výjimky a přechodná opatření z naprostého převzetí společného evropského práva, relevantního pro společný vnitřní trh. Zároveň ale Evropská unie velmi energicky odmítala poskytnout zemím EFTY jakoukoliv spolurozhodovací pravomoc o tom, jak budou podmínky tohoto společného evropského práva vypadat v budoucnu.

Po velmi dlouhých a tvrdých vyjednáváních byly podmínky takzvaného Evropského hospodářského prostoru konečně na světě. Všechny země EFTY kromě Islandu a Lichtenštejnska považovaly výsledek za hospodářsky sice výhodný, ale za politicky dlouhodobě nepřijatelný. Evropský hospodářský prostor nebyl ze své podstaty ničím víc, než jen přechodným obdobím na cestě k plnému členství těchto zemí v Evropské unii. Všechny dotyčné státy se o něj přihlásily. Také Švýcarsko deponovalo v Bruselu v souladu s tehdejším ujednáním zemí Evropského hospodářského prostoru svou přihlášku do Evropské unie.

Ostatní členové Evropského hospodářského prostoru, tedy Rakousko, Švédsko, Finsko a Norsko, velmi brzy zahájily vstupní rozhovory s Evropskou unií. První tři z nich je záhy zpečetily pozitivním všelidovým hlasováním. Pouze výsledek norského referenda byl těsně negativní, takže tato země i nadále patřila do stále ještě existujícího Evropského hospodářského prostoru. Švýcarská veřejnost, léta přesvědčovaná, že Evropská unie nemá žádnou velkou pozitivní hodnotu a že není principiálně zapotřebí usilovat o členství v této organizaci, byla prudkou změnou kurzu naproti tomu vyvedena z rovnováhy.

V referendu, které se konalo šestého prosince 1992 nakonec Švýcaři vstup své země do Evropské unie těsnou většinou zavrhli. V EFTě, této evidentně slepé koleji evropské integrace, jsou tak dnes kromě Švýcarska a Norska ještě Island a Lichtenštejnsko. S touto poslední zemí nemá Česká republika kvůli poválečnému vyvlastnění lichtenštejnských knížat na základě Benešových dekretů od druhé světové války navíc ani diplomatické styky. Už z tohoto zcela praktického důvodu je představa, že by se ucházela o členství v této organizaci, poněkud absurdní. I kdyby chtěla, má Česká republika do EFTy dveře zavřeny. Evergreen o údajné alternativě členství v Unii zní falešně.