Podmínky vstupu EU ve finiši

Za solidní kvóty na mléko, nebo na obiloviny nižší kvóta pro vývoz cukru. Za celkově nejnižší platby v přepočtu na obyvatele v rámci kandidátských zemí zase nejvyšší kompenzace o jejichž další zvýšení hodlá Česká republika usilovat na nadcházejícím summitu v Kodani až do poslední chvíle. A to přes skutečnost, že už nyní činní tyto kompenzace o sto milionů eur víc než v případě mnohem lidnatějšího Polska. Podle vyjednavače Teličky nicméně není pozice České republiky slabá, většině členských zemí je údajně jasné, že bude třeba učinit další kroky.

Zpráva o tom, že Česká republika bude dostávat z Evropské unie v prvních letech po vstupu zhruba o polovinu méně finančních prostředků na obyvatele, než například Maďarsko, nebo Slovensko nicméně rozvětřila veřejné mínění. Její potenciál okamžitě uchopili poslanci ODS, kteří klasifikovali vyjednání podmínek vstupu do Evropské unie šmahem jako selhání a vynutili si na toto téma rozpravu v parlamentě. Vládní strany to označily za počátek protievropské kampaně ODS a to nikoli neprávem. Senátoři, včetně členů ODS, byli například k vysvětlování Pavla Teličky podstatně vstřícnější. Přepočty finančních prostředků poskytovaných z Bruselu na obyvatele jsou podle jeho slov zavádějící, protože neberou ohledy na specifika té které země. Hranice České republiky nebudou například tvořit vnější hranici Evropské unie a tudíž je nebude třeba opevňovat podle Šengenských pravidel, na což Evropská unie samozřejmě přispívá. Česká republika nemá ani žádné zastaralé jaderné elektrárny, jaké stojí na Litvě a nebo za humny v Jaslovských Bohunicích, které je třeba v zájmu Evropské bezpečnosti a tudíž za použití prostředků ze společné pokladny co nejrychleji odstavit.

To všechno jsou ale jenom dílčí vysvětlení. I kdyby Česká republika musela budovat Šengenskou hranici a třeba přestavovat Temelín, nikdy by nemohla dostat z Bruselských fondů na obyvatele tolik, jako například Litva, jednoduše proto, že je ve srovnání s Litvou prostě bohatou zemí. Jako celek dosahuje už dnes kolem šedesáti procent průměru životní úrovně v unii. Některé regiony v čele s Prahou jsou na tom dokonce líp. Strukturálně má kromě toho Česká republika všechny předpoklady pro to, aby se za několik let stala po boku nejvyspělejších západoevropských zemí dokonce čistým plátcem do společné pokladny v Bruselu. Čeští politici by měli mít odvahu to lidem otevřeně říct, vždyť na to může být zdejší veřejnost právem hrdá.

Přes všechny spory o platby a škudlení je Evropská unie založena na zásadě solidarity bohatších s chudšími. Ti bohatší pomáhají chudším aby se také vzmohli. Přijde to nakonec levněji, než se proti nim opevňovat a prospěch z rozšířené zóny stability a blahobytu mají nakonec všichni.

Jenže v zemi, které si desetiletí pěstuje geograficky neopodstatněné mindráky malého národa, je očividně obtížné používat argumenty tohoto druhu, přitom by veřejné debatě jenom prospěly. Evropská unie se sloučením s osmi postkomunistickými státy odvažuje bezprecedentního kroku, kterým podle mnohých sýčků riskuje vlastní budoucnost. Ve chvíli, kdy by se unie měla stát akce schopným aktérem světové politiky, přibírá řadu zemí, které nevynikají soudržností ani mezi sebou, přesto je každému jasné, že pro srůstání kontinentu je tento krok nezbytný a už jej nelze odkládat.

O víkendu budeme každopádně svědky historického mezníku, že bude zastřen handrkováním o výši přímých plateb a kompenzací a provázet hlasitými protesty zemědělců na hraničních přechodech, přitom nesmí mýlit.