Podivní vrahové
Vraždy z nezvyklých pohnutek se vyskytují a stávají se i námětem literárních děl. V té podobě pak dokáží vzrušit vzdělanější část veřejnosti. Dostojevského Raskolnikov vraždil, aby dokázal své nadčlověčenství. Zvláštní motiv, ale nějak mu lze rozumět. Camusův "Cizinec", alžírský Francouz, zavraždil domorodého Araba, protože se ho trochu bál, protože byl toho dne v nemilém rozpoložení a navíc bylo nezvyklé horko.
Motiv svého času těžko pochopitelný, jak ostatně naznačuje i název románového díla: Cizinec. Všiml jsem si, že jeho četba po 50 letech už takové rozpaky nevyvolávala. Motivace vraha se už nezdála tak absurdní, bylo možno se do ní vcítit snáze. Snad že tehdejší "cizinec" přestal být tak cizím.
Mladý muž ze Slaného, který zavraždil podnikatele z Kladenska a manželský pár z Vysočiny, zatím počet ze svých pohnutek nevydal, řekl jen "Prostě mě to napadlo". Vzápětí se nám připomenou tři mládenci z Bíliny, prý nenápadní, ba slušná chlapci, kteří se rozhodli ubodat k smrti kamarádku "jen tak", což také provedli. Nezdá se, že by se u nich jednalo o závažnou psychopatologii, asi to opravdu udělali "jen tak". - O vrahovi ze Slaného zatím nevíme mnoho, teoreticky však nevylučuji, že vraždil proto, že ho to prostě napadlo.
Srovnatelných případů se vyskytlo v posledních letech více. Vzpomínám na mladíka z Kolínska, který samopalem postřílel svou rodinu včetně mladší sestry, protože se v ní cítil frustrován. Jiný mladík z Prahy si z podobných důvodů objednal vraždu obou rodičů, povedlo se to u matky, objednávku vyřídili kamarádi; pocházeli ze slušných rodin. Pamatuji, že jacísi učňové z Tachovska polili kamaráda hořlavinou a podpálili. Jen tak.
Odtažitě akademickým stylem lze poznamenat, že tabu lidského života (tedy starozákonní přikázání "nezabiješ") ztrácí svou účinnost. Jistě, 20. století bylo v tomto ohledu působivou lekcí. Skeptik by mohl dodat, že naše znepokojení vyplývá i z pohotové medializace těchto případů. Tu nelze popřít, ale je tu i cosi nového a nebývalého: okolnosti, pohnutky a osobnost pachatele. Pomohl by nám i frekvenční slovník. Např. slovo "otcovrah" je známo odnepaměti. Označovalo jeden z nejhorších představitelných zločinů. Slovo "matkovrah" se nevyskytovalo. Přitom dnes už není vražda matky ničím neslýchaným. Právě tak vrahové v nezletilém věku. Podobně i vražda, případně utýrání vlastního dítěte.
Jsou to všechno patologické krajnosti, statisticky méně významné? Anebo předzvěsti dosud méně zřetelného, ale velmi znepokojivého trendu? Tuším, že spíše tím druhým, i když to nemohu exaktně dokázat.
Za alarmující pokládám případy, které jsou pro samo jejich nejbližší okolí šokujícím překvapením. Pachatele, vesměs mladé, kteří dosud platili za nenápadné, dokonce slušné, a kteří pocházeli z rodin nevybočujících z běžného standardu. A najednou se stane něco hrozného.
Zřejmě přívlastky jako běžný, nenápadný, standardní, normální (to "normální" je míněno spíše statisticky) zakrývají, že v situaci takto označované se děje něco zlověstného. Že se v lidech nerozvine jejich citovost, schopnost empatie, že se v nich nevytváří svědomí. Že jim pak nic není svaté. A že se vraždou "jen tak", případně jiným zločinem "jen tak", stává gesto, které chce být vytržením z prázdnoty života. Z prázdnoty vnitřní, ale jistě i té okolní. Z prázdnoty vztahů, rodin, institucí, veřejného života včetně médií a zábavního průmyslu. Ze smrtící prázdnoty, jejíž negací se může stát i smrt toho druhého, je jedno, koho.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.