Podíl emotivity na krizových jevech v ekonomice

Jako pracující důchodce jsem jen omezeně ekonomicky aktivní. Žiji a utrácím stále stejně. Nic se mi neděje. Jen ta tíseň. Té kdyby nebylo, byl bych relativně spokojen. Nesměl bych ovšem sledovat zprávy. - Není ten nemilý pocit pohnutkou jednání, které tu neblahou krizi spolupůsobí? Ty obavy vedou vkladatele k nájezdům na banky spravující jejich úspory. Banky raději nepůjčují, investoři neinvestují, podnikaví lidé nepodnikají, zaměstnavatelé omezují výrobu i propouštějí. Emoce v podobě strachu z budoucnosti se stává reálně působící ekonomickou silou. Připomíná šířící se požár v hořlavém prostředí. Kdyby jí nebylo, krize by se možná neprohlubovala.

Ten nápad (kdyby té emoce nebylo) však mohl napadnout jen mne a mně podobné. Nemám velké úspory a nepůsobím v byznysu ani ve výrobě. Na ekonomických ukazatelích zatím nejsem bezprostředně závislý. Jen ty nešťastné zprávy! - Jenže informace, kterých se mi dostává z médií, tedy jaksi zdálky, přicházejí k jiným z bezprostřední blízkosti v podobě reálných událostí. Zaměstnanec zjistí, že jeho podnik končí. Výrobce nedostane očekávaný úvěr či zakázku, nebo ho zaskočí platební neschopnost odběratele. Vedení banky se dozví o krachu jiné banky atd. Tady už není na místě fantazírovat o tom, "kdyby emoce nebyly".

To jen neurotikovy, a ještě více psychotikovy emoce probíhají v jeho nitru téměř nebo i zcela nezávisle na okolním světě. Nezapomeňme, že emoce je přirozený, normální (či jak to jinak říci) prožitek, jímž reagujeme každý na svou situaci. Prožitek sice osobní, subjektivní. Ale u ekonomického propadu reaguje (přiznejme si) na cosi reálného. Na faktické ohrožení naší jistoty a bezpečí, což jsou hodnoty, které pokládá každý člověk bez výjimky za základní. Proto má ten prožitek v dané situaci podobu úzkosti, odstupňované podle toho, jak vnímáme vzdálenost či blízkost ohrožení. - Protože průběh ekonomického propadu nelze předvídat, je jeho citové prožívání velmi zřetelné a bohužel i nakažlivé. I když se stává součástí, dokonce urychlovačem propadu, nelze se z moci citů vyvázat. Nevyčítejme si je tedy. Naši dávní předkové se obraceli v krajní nouzi k Bohu. To už většina lidí nedělá. Spíše sáhne po nějaké psychotropní látce, která pak působí jako urychlovač propadu nikoli ekonomiky, ale vlastního "já".

Emoce bych nechal emocemi. Podporu si zaslouží jiná dispozice naší mysli: zdravý rozum. Ten mi říká, že důsledkům ekonomického propadu neuniknu. Zato mi radí nepřidat se k těm, kdo vsadili na strategii "zachraň se, kdo můžeš". Ocitnu-li se v panickém davu, je nejrozumnější dostat se z něho ven. Mám-li např. úspory, nemá smysl najíždět na banku, v níž mám konto, protože hodnotu svých peněz tím nezachráním a bance způsobím obtíže navíc. - Můj zdravý rozum krizi neodvrátí, ale pomůže mi neztratit hlavu. Budu ji potřebovat ke kormidlování v peřejích, jimiž budeme projíždět. Pomůže mi bilancovat: co oželet a čeho se naopak nezříci.

Ekonomický propad se chová jako nevypočitatelný živel. Ale nedopadá na všechny stejně. Zdravý rozum mi radí, že nemám rezignovat na lidskou vzájemnost, solidaritu. To je dispozice lidské mysli, s níž ekonomická věda nedovede exaktně zacházet. Pokud ale funguje, dělá divy. Někde jsme to viděli třeba o povodních. - Dovídám se, v jak zoufalé situaci se ocitli naši gastarbajtři ze vzdálených zemí. Nejvíc je mi líto Mongolů. Ti tady - na rozdíl třeba od Vietnamců - nikoho nemají. Nevím, kolik je těch ztracenců, zda desítky nebo stovky. Sám nemám možnost jim pomoci. Nemohu jim poskytnout nocleh. Neznám bankovní účet organizace, která by se jich ujala. Nevím, zda vůbec existuje. Pokud se stane naším východiskem znecitlivění vůči těm na dně, je pravděpodobné, že se přiučíme lhostejnosti i k našim nezaměstnaným, až jich bude přibývat.

Krize prý má i očistný potenciál, připomínají nám někteří (i na této stanici). Souhlasím, ale s výhradou. Krize má i oběti. Vzpomenu-li krize 30. let i jejího důsledku, světové války, řekl bych, že obětí bylo víc než těch, jimž byla tato kapitola novodobých dějin katarzí. Mezi oběti řadím i ty, kteří to odnesli rezignací na zdravý rozum. Pokud ten velí něco oželet a něco zachovat, převádím si to do současnosti takto: oželet úspory a rozmáchlé projekty osobního komfortu a zachovat vztahy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .