Podaří se dostavět Mezinárodní kosmickou stanici?

Přepis rozhovoru:

Bude Mezinárodní kosmická stanice přece jenom někdy dostavěna?

Události posledního půldruhého roku nám dávají určitou naději, že se skutečně podaří dobudovat Mezinárodní vesmírnou stanici do doby, než budou koncem září roku 2010 definitivně vyřazeny raketoplány z provozu.

Je to veliký problém ji dostavět? Zdálo by se, že by stačilo sem tam jenom něco přidat...

Právě v současné době to začíná být trošičku komplikované, protože se nebudou jednoduše lepit další části k tomu, co již je vystavěno, ale to, co už je na oběžné dráze sestaveno, bude nutné určitým způsobem reorganizovat.

To je výsledek nějakého konstruktérského zmatku?

Ne, s tím se počítalo skutečně od samého počátku. Musíme si totiž uvědomit, že některé věci se musely dopravit na vesmírnou stanici přednostně. Konkrétně třeba šlo o velké panely slunečních baterií, které zásobují stanici velkým množstvím elektrické energie. Jeden pár baterií dodává přibližně 60-65 kilowattů elektrické energie. A ty bylo nutno na tu stanici umístit co nejdřív, proto byly umístěny provizorním způsobem, dalo by se říct. Když bychom se podívali na to, jak vypadala Mezinárodní vesmírná stanice při odletu poslední mise raketoplánu v srpnu letošního roku, postavili bychom se uvnitř stanice na konec ruského segmentu, to znamená do servisního modulu, za svými zády bychom měli ještě připravenu jednu z nákladních lodí Progress. Šli bychom pomalinku dopředu, takže bychom prošli nejprve do druhého ruského modulu, do modulu Zarja, z něj potom tunelem PMA 1 do uzlového modulu Unity, ten má šest přírub nebo připojování dalších věcí, z něj bychom potom prošli do laboratorního modulu americké části Destiny a skončili bychom v dalším přechodovém tunelu PMA 2. Na ten se v současné době připojují raketoplány. A teď se ale otočíme o 180 stupňů a vrátíme se zpátky do modulu Unity. Ten, jak jsem už říkal, má celkem šest stykovacích uzlů. Dva jsou využité tím, že jeden vede do ruského segmentu, druhý vede do americké laboratoře, na ten, co je na stropě, je připevněna příhradová konstrukce Z 1, ve které jsou čtyři silové setrvačníky, používané ke stabilizaci stanice. Na tuto krátkou příhradovou konstrukci před zhruba pěti lety přisadili další příhradovou konstrukci, která se jmenu P 6 a na ní jsou právě dvě křídla slunečních baterií o rozpětí téměř 75 metrů. Ale jejich umístění má jednu velkou závadu - tato křídla se dají natáčet pouze podle jedné osy. To znamená, že ne při každé poloze stanice v prostoru jsou optimálně namířeny na Slunce a nemohou tedy vždy dodávat maximální možné množství elektrické energie. Když se podíváme na střechu toho amerického laboratorního modulu, tak na něm teď je připojena dlouhá příhradová konstrukce, na jejímž konci jsou připojeny další dva páry slunečních baterií. A teď co nás čeká v nejbližší budoucnosti.

Mgr. Antonín Vítek, CSc. ve studiu ČRo Leonardo|foto: David Němec

Tedy určitá kosmická verze hry škatulata, hejbejte se...

Přesně tak.

A je to opravdu tak nezbytné?

Je. V současné době ještě musíme dodat, že k tomu uzlovému modulu byl z pravoboku připojen přechodový modul. To je komora, kterou využívají astronauti k výstupům do volného prostoru. Na opačné straně, na levoboku, byl umístěn tunel PMA 3. Teď se muselo udělat to, že se odmontoval tento tunel PMA 3 a přesunul se na spodní stykovací modul modulu Unity. V říjnu přiletí raketoplán, který se připojí opět na obvyklé místo na tom tunelu PMA 2 a přiveze na stanici další propojovací modul, který nese jméno Harmony. Opět je to válcový modul s šesti stykovacími uzly.

Kolikrát budou muset ještě raketoplány na stanici přistát, aby bylo všechno v pořádku?

Včetně vnitřního vybavení se dá počítat, že nejméně třináctkrát, ale možná až patnáctkrát, přičemž dva poslední lety jsou takové víceméně rezervní, bez nich by stanice mohla vyjít. Ale teď se vraťme k tomu, co bude při dalším letu. Tím robotickým ramenem se vyloží modul Harmony a připojí se tam, kde původně byl přechodový tunel PMA 3. To znamená z boku na modul Unity. Odletí raketoplán, robotická ruka stanice uchopí tunel, na který se připojuje normálně raketoplán, odpojí ho, přenese a připojí na nejlevější možný bod modulu Harmony. Pak zase vezme Harmony, odpojí ji od modulu Unity, přesune dopředu před laboratorní modul Destiny a připojí ho tam. Tuto dobu, než se toto udělá, nemůže přiletět k té stanici žádný raketoplán, protože by se neměl kde připojit. To je takové určité pracovní riziko.

To se hezky povídá, ale je to vůbec realizovatelné?

Podle názoru astronautů i konstruktérů a vedoucích manažerů celého projektu je to všechno natolik vyzkoušené, že to bude možno realizovat. Samozřejmě, bude to znamenat celkem pět výstupů do volného prostoru, během kterých budou astronauti propojovat různé kabely a hadice, které vedou po povrchu stanice. Ale to není ještě všechno. Při nejbližším dalším - říjnovém - letu manipulátor konstrukci P 6 s prapůvodními slunečními bateriemi přesune na konec toho příčného ramene. Tím umožní, aby se její sluneční baterie mohly optimálně natáčet. V prosinci pak přiletí další raketoplán, a ten by měl na modul Harmony připojit evropskou laboratoř Columbus. Stejně tak potom v dalších měsících roku 2008 budou na stanici připojeny opět takovými drobnými škatulaty tři kusy japonského laboratorního modulu.

Pane doktore, upřímně, myslíte si, že dohotovení Mezinárodní kosmické stanice proběhne a nezůstane pouhým zbožným přáním?

Já jsem přesvědčen, že stanice dobudována bude.