Čeština v zábavných pořadech

Zábavné pořady prorůstají televizními programy jako šlahouny břečťanu. Občas mezi nimi vyraší i některé inteligentnější, které si hrají se slovy. S českými slovy.

Ano, to máte pravdu. Sice jazyk slouží především ke komunikaci, ale leckdy si s ním taky dovedeme hrát či pohrávat. A jak jste se zmínil, jedním druhem takové zábavy s jazykem jsou ty dnes oblíbené televizní nebo rozhlasové soutěžní pořady zábavné povahy, které jsou svou podstatou založeny na znalosti slov. Jsou různého druhu a jazykovědcům i zvídavým laikům dávají nahlédnout do tajů jazykového zákulisí. V jednom typu pořadů (těch typů je několik) moderátor předloží soutěžícímu nějaké slovo, třeba slovo valcha. A soutěžící má uvést, co to slovo znamená. V jiném, opačném typu, poněkud obtížnějším, má naopak soutěžící říci, jak se česky jmenuje deska se zvlněným povrchem, zpravidla z plechu, na ruční praní prádla, tedy valcha. Jinak řečeno - buď se jde od slova k věci nebo od věci ke slovu. A třetí typ záleží v tom, že soutěžící má vybrat z několika předložených možností tu správnou. Má například odpovědět na otázku: Znamená slovo psineček rostlinu nebo zvíře nebo starodávný tanec? Pokud to nevíte, je to rostlina.

Půvabný je z tohoto hlediska dnes především pořad Nikdo není dokonalý.

Ano, to je velmi zajímavý pořad. Jeho základním smyslem je totiž zjišťovat, co všechno lidé neznají. Já bych ho raději pojmenoval Nikdo neví všechno. Jak to probíhá? Moderátor klade lidem na ulici, náhodně vybraným občanům různého věku, různého pohlaví, různého sociálního postavení, myslím, že sedm otázek. Některé se ptají na různé znalosti věcné, ale většinou má dotazovaný říct, co znamená to či ono slovo, které je mu předloženo. Jde samozřejmě o slova, o kterých lze předpokládat, že nebudou obecně příliš známa, to je záměr toho pořadu. Jsou to například slova jako kopra, ošatka, akné, lecha, cholerik, šosák, kokon, křepký, simulovat.

A nám, starším generacím, leckdy jde hlava kolem z toho, co už dnešní mladí lidé nevědí a neznají.

Je to tak. To, jakým způsobem dotazovaní odpovídají, je docela zajímavé, řekl bych, z hlediska psycholingvistického a z hlediska sociologického. Podíváme se na to podrobněji. Odpovědi se pohybují pochopitelně na ose vím - nevím. Ale mívají různou podobu a také různou hodnotu, kvalitu. Především málokdo přizná, že neví, nebo odpoví jaksi šalamounsky: nevím, ale mohlo by to být nějaké zvíře. Což je ovšem legrační odpověď. Ve většině případů se lidé snaží dát nějakou věcnou odpověď, i když to nevědí, a tedy prostě hádají a pomáhají si přitom různými vodítky. Uvedu názorný příklad. Význam hudebního termínu metronom, označujícího přístroj udávající hudební takt, znal jen minimální počet dotázaných. Ostatní hádali a pomáhali si přitom tím, že toto slovo obsahuje dvě složky. První z nich - metro - můžeme spojovat buď s pojmem měření nebo s městskou, tedy metropolitní podzemní dráhou. Druhá složka - nom - se objevuje v názvech osob typu agronom. A tak jeden z dotázaných usoudil, že metronom je člověk, který se zabývá měřením, jiný zase, že je to nosič kufrů v metru a další spojil obě možnosti a domníval se, že by to mohl být jakýsi měřič metra. Jak se měří metro taky nevím. A jeden dokonce jen tak bezmyšlenkovitě plácnul, když řekl, že metronom je elegán. To ovšem vzbudilo nemalé veselí v publiku, což je účelem hry. Na první pohled je překvapující, kolik lidí nedovede na danou otázku správně odpovědět.

Proč?

Na to není snadná odpověď. Já bych řekl, že nejsem si jist, jestli jde pokaždé o skutečnou neznalost. Myslím si, že tu působí negativně i několik vedlejších okolností.

A to jakých?

Především je to nezvyklá situace. Na položenou otázku se musí odpovědět hned na místě, bez možnosti věc si v klidu promyslet a odpověď si nějak připravit. A to by asi vadilo i leckomu z nás. Navíc lidé nejsou zvyklí vysvětlovat významy slov, to je činnost neobvyklá. A i když zhruba vědí, co to slovo znamená, dělá jim potíž tento význam vhodně formulovat. Někdy to tázaná osoba přímo řekne: Já vím, co to je, ale neumím to říct. A je tu ještě jedna další okolnost: V normálním životě se totiž lidé nesetkávají se slovy izolovanými, nýbrž v celých větách a delších souvislostech, ve spojení s dalšími slovy a v různých situacích. A tyhle okolnosti ovšem usnadňují porozumění - to tady chybí. Dotazovaným by se také snadněji odpovídalo, kdyby místo obligátní strohé otázky: Co to je cholerik? nebo Co znamená simulovat? tazatel užil vstřícnějšího znění, jako například: Jak se chová člověk, o kterém se řekne, že je cholerik? Když se o někom nemocném povídá, že simuluje, co se tím myslí?

Přesto se mi někdy zdá, že by lidé měli toho znát víc.

Ano, já vím, že ty polehčující okolnosti leccos vysvětlují, ale přesto přese všechno se ukazuje, že nemálo našich spoluobčanů mnoha slovům nerozumí. Často to bývají termíny cizího původu, ale nejen ty. Respektive někdy mají jistou, ale značně mlhavou představu o tom významu a někdy je ta představa přímo falešná. To víme i odjinud, nejenom z této hry. A měli bychom přemýšlet, jak by se dalo přispět k tomu, aby se toto - odborně řečeno - informační manko odstranilo.

Takže co byste jako profesor českého jazyka doporučoval?

Teď budu mluvit skutečně jako profesor. Především bych upozornil na školu. Jde o to, aby školní vyučování věnovalo významu slov a jejich vhodnému užívání trvalou a průběžnou pozornost. Vhodných příležitostí se najde mnoho, především v hodinách českého jazyka, ale také české literatury a samozřejmě při výuce cizích jazyků. Srovnávání češtiny s cizím jazykem, překládání. A také pochopitelně v předmětech odborných. Tak to by byla škola. A za druhé by s onou neutěšenou situací měli počítat žurnalisté, novináři, publicisté v hromadných sdělovacích prostředcích. Vždyť jim jde přece o to, aby jejich textům správně porozumělo co nejvíce čtenářů. Jde hlavně, myslím, o dvě věci. Novináři by především měli střídmě a s rozmyslem užívat slova, o kterých mohou tušit, že nebudou obecně srozumitelná. A dávat přitom přednost vyjádřením prostším, přístupnějším. Dále pak v případech, kdy je užití některého speciálnějšího nebo nového termínu skutečně potřebné, v těch případech by neměli váhat tento výraz vhodně vysvětlit. Pár příkladů: Sloveso fruktifikovat běžného čtenáře či posluchače zbytečně obtěžuje, a přitom se dá snadno nahradit běžnými českými výrazy - něco zužitkovat, využít, těžit z něčeho, mít z něčeho prospěch. Zátěží je i sloveso implementovat, byť znamená totéž co uskutečnit nebo uskutečňovat, provést, provádět, realizovat. A vůbec stěží srozumitelná je věta: Absentuje i elementární automatika. Zcela by postačilo napsat, že tu automatika prostě chybí nebo není. Ale uvedu opačný příklad: příkladný postup zvolil ten žurnalista, který neváhal a nově se objevující anglický termín home banking vysvětlil slovy: spojení s bankou pomocí počítače neboli domácí bankovnictví. Čtenáři nebo posluchači mohou mít problém ovšem i se slovy domácími. Tak třeba dnes se často objevují slovesa rozklíčovat a zaklíčovat. Já nevím sám, jsou-li opravdu zapotřebí a co přesně znamenají.

Tedy na závěr, určitě by nevadilo, kdybychom byli víc chtiví znalostí a vědomostí...