Pitná voda z mlhy

7. květen 2011

Postgraduální student Massachusettské techniky přišel s nápadem, který může pomoci rozvojovým zemím se získáváním pitné vody v nepříznivých podmínkách. Jde o sběrač mlhy.

Podle údajů Světové zdravotnické organizace nemá téměř 900 milionů lidí přístup k čisté pitné vodě. Právě těmto lidem, často velmi chudým, může posloužit nový patent studenta z MIT, který umožňuje získávat pitnou vodu ze vzduchu - přesněji řečeno z mlhy. Inženýr Shreerang Chhatre se inspiroval přírodou, konkrétně brouky z Namibie, a napodobil některé materiály a struktury, které přitahují a dohromady svádějí vodní kapičky obsažené v mlze nebo ve vlhkém vzduchu na pobřeží.

Principem sběrače vody z mlhy je jemná síť z materiálu, který sice vodu ze vzduchu přitahuje, ale voda se nevsákne do jeho nitra. Tento materiál na malou vzdálenost vodu naopak odpuzuje, a to způsobí, že voda po něm steče a bude se snadno shromažďovat v připojených nádržkách.

Tato myšlenka není zcela nová. Např. v Chile už dlouho pracují kolektory vláhy na bázi podobných sítěk z nylonu a polypropylénu. Chilská technologie se dále šíří do okolních zemí Latinské Ameriky, jako jsou např. Peru, Ekvádor, Guatemala apod. Základní koncept sběračů mlhy je dokonce už 30 let starý, ale inženýr Chhatre publikoval řadu prací, ve kterých podstatně zvýšil účinnost sběračů. Nejlépe fungují na pobřeží, odkud se vlhký vzduch dostává do vnitrozemí. Svou práci ale zastanou i za ranních ros v suchých pouštních oblastech a také na horách.

Testy ukazují, že sběrač mlhy, který byl podle nového patentu vylepšen, může na ploše 1 m2 během jednoho dne nashromáždit asi jeden litr vody. Při takovém decentralizovaném řešení navíc odpadnou náklady na vodovodní síť, vodárny i na jakékoliv jiné zpracování vody.

autor: Pavel Vachtl
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.