Petruška Šustrová: Polský důstojník

Snažím se svým novinářským kolegům vycházet vstříc, a tak jsem kývla. Šlo přece o jeden jediný den a Varšava je jedno z mála polských měst, kam je vyhovující vlakové spojení: večer se člověk uloží do lůžkového kupé v Praze, ráno vystoupí ve Varšavě, a večer zase naopak. A v noci bych stejně spala, tak co.

Ráno mě na varšavském nádraží vyzvedl produkční, který se mnou cestu domluvil, a odvezl mě do studia Czolowka. Televizní pořad se skládal z dobového filmu o invazi do Československa a z besedy, či spíš rozhovoru, a tak nám napřed promítli dvaadvacetiminutový film, který před skoro čtyřiceti lety natočila polská armáda. Film byl samozřejmě propagandistický, což jsem mohla čekat, a také čekala.

Co jsem však nečekala, byla moje vlastní reakce. Myslela jsem si, že po tolika letech už jsou mi propagandistické řeči spojené s horkým srpnem 1968 lhostejné, ale ukázalo se, že nejsou. Jakmile obrazovka zhasla, začala jsem přítomné vehementně přesvědčovat, že to tak nebylo, a že to, co ve filmu říkali, není pravda. Po pár minutách jsem se vzpamatovala a musela jsem se smát: ti lidé to přece vědí stejně dobře jako já, těm to vysvětlovat nemusím.

Další překvapení mě čekala při besedě. Pro mne byly odpovědi na otázky moderátora snadné, ale velmi mě překvapilo, co říkal můj spolubesedník. Byl to vysoký důstojník polské armády, který se invaze zúčastnil v hodnosti kapitána spojařů.

A vyprávěl, co tehdy prožívali. Dostalo se jim informací, že v Československu jsou stovky vyzbrojených příslušníků bundeswehru v civilu, a tak měli před překročením hranic trochu strach, očekávali boj a nevěděli, kdo z nich se do Polska vrátí a kdo ne. Zírala jsem na to dost vyjeveně - vlastně mě nikdy nenapadlo přemýšlet, co si tehdy mysleli a co cítili ti vojáci v tancích.

Ze spousty ukázek, které se do filmu nedostaly, ale které nám ve studiu předvedli, bylo jasné, že se kameramani snažili zachytit příznaky nějakého spiknutí. Já vím, byl to propagandistický film, ale nabyla jsem podezření, že ti, kdo film připravovali, na spiknutí věřili.

Ke konci filmu se mě moderátor zeptal, co si o tehdejším vpádu myslím dnes, zda nepoškodil vztahy mezi československou a polskou společností. Řekla jsem, že to přece všechno bylo dirigováno z Moskvy, že Poláci hráli v našem myšlení spíš okrajovou roli. A důstojník, který seděl v křesle vedle mne, řekl před kamerou:

"Chci se vám za to aspoň po těch letech omluvit. Bylo to jako blesk z čistého nebe."

Jak říkám, být pamětníkem má své výhody.

Autorka je novinářka