Petr Janyška: Je čas na kulturu

Možná jde ale tu vnucenou situaci uchopit za lepší konec a obrátit ve svůj prospěch. Když už nás vyhodila ze zaběhaného řádu práce nebo školy a uvěznila mezi čtyři zdi a obrazovku počítače, dala nám zároveň šanci mít taky jednou čas na sebe. Třeba i na přemýšlení o tom, jestli faktury, schůzky s klienty a ředitelské porady jsou to jediné, co v životě stojí za to.

Čtěte také

Ze svých daní chci platit kulturu, muzea a galerie by měly být zdarma, uvažuje sochař Kurt Gebauer

A že tu je něco, co má hlubší platnost, co nás jako jedince přesahuje a co může být zdrojem velké krásy a prožitku. Totiž kultura a umění. Artefakty, které jsou zdánlivě k ničemu, které jsou neúčelové, ale které v nás dovedou svojí neuchopitelností cosi rozeznít, co jsme jinde nepoznali a před čím člověk stojí v údivu a ohromení.

Chvíle pro sebe

Teď je ta chvíle si tohle připomenout nebo si to pro sebe objevit. Třeba poprvé v životě, třeba nás to ještě nikdy nenapadlo. Nebo jsme na to neměli čas. Teď je ideální doba dohnat si kulturní resty. A uvolnit se od stresu epidemie.

Divadla, knihovny, kina i muzea jsou zavřeny, všechno tohle bohatství je ale dosažitelné, aspoň částečně. Přes internet. Všechny světové instituce dnes přes něj nabízejí kdeco ze svého repertoáru nebo sbírek.

Čtěte také

Jiří Pehe: Epidemie koronaviru odkrývá slabiny ve fungování české kultury

A u nás je obdivuhodné, jak se svět kultury rychle organizuje, jak improvizuje a přemýšlí, co nabídnout, když nemá budovy, ale má publikum. Některé galerie a muzea nabízejí přes internet živé prohlídky, většina muzeí ukazuje aspoň staticky své sbírky. Roste počet kulturních podcastů. Knihovny nabízejí zdarma stahování knih, čtení naživo, rozhovory, debaty. Některá divadla hrají pro virtuální diváky před videokamerou, jiná nabízejí každý den ke stažení svá starší představení. Je to jako se šitím roušek, iniciativa odspoda. Centrální instituce jako Ministerstvo kultury či Národní galerie evidentně žádné inovativní scénáře nevypracovávají.

Všechno tohle je krásně živelné, občan by ale potřeboval nějaký rozcestník, který by mu pomohl se v tom vření orientovat. Jinak přemíra informací rovná se žádná informace. Člověk by něco takového čekal od Ministerstva kultury, ale jejich hlavní stránka nic podobného nenabídne, jen přemíru odkazů pel-mel. Suplují to nejrůznější instituce, třeba rozhlasová stanice Vltava se svojí denně aktualizovanou webovou stránkou Tipy, jak si rozšířit kulturní obzory.

Demokratická kultura

Když nemohou jít lidé za kulturou, musí jít kultura za nimi. Do jaké míry jsou ale české kulturní instituce mentálně připraveny na takový přístup? Obávám se, že zatím ne příliš, že situaci berou jako provizorium, které s epidemií pomine. Přitom by v tom mohly spíš vidět příležitost, jak nově oslovit publikum.

Petr Janyška|foto: Radko Kubičko,Český rozhlas

Nová situace přinutila spoustu firem i škol přeorientovat se na komunikaci online. A to zůstane. Co si lidé osvojili, toho se už nevzdají. Tu příležitost internetové komunikace by měly uchopit i instituce kultury a pustit se do živě dělaných, interaktivních prezentací. Opustit své statické fotky sbírkových předmětů s popisky. Nabídnout objevování. V zahraničí jsou instituce, abych jmenoval jen newyorské Muzeum moderního umění (MoMA), které takové pořady už umí. Zahraniční operní domy nabízejí ke streamování své slavné opery – a proč ne ty naše?

Kultura nemůže čekat jen, až za ní lidé přijdou, musí jít za nimi. Potom bude skutečně demokratická.

Autor je publicista a bývalý diplomat