Petr Honzejk: Parchanti a burani
Alena Schillerová nazvala premiéra Petra Fialu parchantem. Není to jen historka o nalezení nového politického dna. Výlev bývalé ministryně financí a přední osoby hnutí ANO především poodhaluje několik znepokojivých tendencí současné politiky a společnosti.
Nejprve co přesně Schillerová na tiktoku řekla: „Parchant jeden. Tak on nejdřív schválí a vybubnuje výdaje na zbrojení na pět let dopředu a pak nás zve na schůzku, kde se chce, jakože bavit o financování naší obrany.“ Odkazuje to k tomu, že hnutí ANO odmítlo myšlenku, že obrana by měla být v situaci ohrožení země nadstranickou záležitostí a strany by se na ní měly shodnout a nechce se zúčastnit příslušných jednání.
Čtěte také
První instinktivní reakce cynického pozorovatele české politiky zní: Voličům hnutí ANO se bude sprostý výlev Aleny Schillerové líbit. Ocení, že politička mluví jako oni v hospodě. Řeknou: „Nandala mu to, parchantovi jednomu! To je ženská!“ Prakticky vzato je to samozřejmě pravda. Na drsných útocích, na hledání a nacházení nepřátel, se dá v současné polarizované politice před volbami jen vydělat.
Jenže z širší perspektivy je to velký problém. Jistá úroveň politické komunikace, i před volbami, má dobré důvody. Udržuje mezi konkurenty vzájemný respekt a společnosti dává najevo, že konkurent je opravdu konkurent ne nepřítel. Je to stejné jako v diplomacii. Tam také neřeknete „ty parchante, co si to dovoluješ“. Ale spíše „Váš návrh zcela neodpovídá našim představám“.
Čtěte také
Je to tak proto, že dokud se mluví diplomaticky, či chcete-li slušně, tak se nebojuje. Jak mezi státy, tak ve společnosti. Když se začnou vykřikovat nadávky a hesla, začne to lítat. A to tak, že často i doslova.
Nehezkým společenským změnám v historii předcházely vždy denunciace a výlevy sprostých slov na adresu „těch druhých“. Stačí si přečíst proslovy komunistických politiků za první republiky směrem k těm, které nepovažovali za konkurenty, ale za nepřátele. S nadsázkou řečeno: Když někoho nazvete parchantem, tak se mu pak snadněji, po gottwaldovsku, zakroutí krk.
Ale i kdybychom tiktokový výstup Aleny Schillerové neinterpretovali tak dramaticky, pořád platí, že používání podobných výrazů v politice je společensky devastující. Často se zapomíná na to, že úlohou politiků v zastupitelské demokracii je nejen vykonávat vůli lidu, ale i korigovat jeho nerealistické představy a iracionální vášně, a v jistém smyslu jít i příkladem jak na sobě pracovat, jak být lepší, racionálnější, tolerantnější.
Čtěte také
Alena Schillerová dělá pravý opak. Místo korekce vášní vášně vyvolává, nerealistické představy lidem přímo podsouvá a místo pozvedávání obecné kulturní úrovně ji snižuje.
Ano, jistě lze říci na adresu premiéra, že je parchant. Ale právě tak je možné přijít do divadla v teplákách, nebo se na rautu vysmrkat do ubrusu. Alena Schillerová si asi myslí, že jde vstříc lidu. Ovšem ve skutečnosti je proponentkou tendence, která lidovost zaměňuje za buranismus.
Černá díra
Ale abychom to všechno neházeli na Alenu Schillerovou. Ve skutečnosti je vlastně pouhým produktem, byť špičkovým, dnešní doby, ve které buranismus v politice a ve společnosti vítězí. I na nejvyšší úrovni se už mluví hrubým a nenávistným jazykem sociálních sítí, což pak „dole“ hrubost a nenávist ještě zesiluje.
Čtěte také
Politici šaškují na tiktoku, někteří i v kostýmech potravin z fastfoodů. Diplomacie se – i globálně – vytrácí, nahrazena neskrývanými urážkami a výhružkami. Platí, že za dobrého politika se považuje ten, kdo vytáhne největší klacek, druhého co nejvulgárněji seřve a řekne svým, že jim urve největší část ze společného krajíce.
Je marné říkat při každém dalším projevu téhle tendence, že jde „o nové“ dno, jako to slyšíme při hodnocení výlevu Aleny Schillerové. To, co sledujeme, je spíš jakási černá díra, která do sebe vtahuje všechno, na co se dosud dalo jakž takž spolehnout a co drželo společnost jakž takž pohromadě.
Co je na druhé straně téhle černé díry, pokud nějakou druhou stranu vůbec má, samozřejmě nevíme. Ale zkušenosti z historie naznačují, že to nic hezkého nebude.
Autor je komentátor Hospodářských novin
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
