Petr Holub: Nesmyslné změny v pražské dopravě

02909768.jpeg
02909768.jpeg

Magistrát nenávidí Prahu. Také tímto způsobem by se daly interpretovat změny tramvajových linek, ke kterým má dojít zřejmě v dubnu, až se otevřou čtyři nové stanice metra mezi Dejvicemi, Petřinami a Motolem.

Je známo, že metro směrem do Motola je do značné míry zbytečné. Bude se prát o cestující ze severozápadní části města o třiceti tisících obyvatel s třemi trasami tramvají, které dnes jednou do Divoké Šárky, na Petřiny a na Bílou Horu.

Kdo dobře zná jižní část hlavního města mezi Krčí a Modřany, ten může jen dost těžko pochopit, proč metro nezamířilo na tamní sídliště, kde žije sto tisíc lidí, kteří nemají k dispozici nejen metro, ale ani žádnou tramvajovou linku.

Nesmyslné rozhodnutí o nové trase metra v období primátora Pavla Béma si logicky vynucuje omezení tramvají, proti tomu se nedá mnoho namítat. Otázka však zní, proč se z dosavadních třiadvaceti linek mění patnáct, proč se jedna ruší a dvě nové zavádějí.

Čtěte také

Přitom jde už o třetí změnu za poslední tři roky. Skoro stejně velký převrat se odehrál kvůli úsporám v roce 2012, kdy se neměnily trasy pouze deseti tramvají, předloni se ještě měnily tři trasy.

Změnám se v těchto pohnutých dobách vyhnuly pouze čtyři tramvajové linky, pro přesnost jednička, sedmička, legendární devítka a sedmnáctka.

Tramvaj č. 20

I v tomto případě se jen těžko hledá logika. Tramvajové linky patří k identitě města, pro místní obyvatele jsou jejich zavedené trasy prostředím, kde se nejen dokážou bez velkého rozmýšlení pohybovat, kde se ale také cítí bezpečně s pocitem, že všechno funguje, jak má.

Úředníci magistrátu či radní chtějí tento zavedený svět rozbít a linky neustále mění. Důvodem, proč to dělají, může být právě nenávist k Pražanům. Často jde o přistěhovalce z jiných regionů, kteří museli po příjezdu do metropole překonávat pocit méněcennosti a kteří trpěli pocitem odcizení.

Čtěte také

Stejný pocit odcizení ve vlastním městě teď budou prožívat starousedlíci, kteří přijdou o tradiční pravidla, že přes Mánesův most jezdí osmnáctka, že jedenáctka jezdí na Spořilov a desítka na Smíchov.

Některé tramvajové linky se změnily ve třech letech třikrát a nedá se vůbec říct, jestli má vůbec nějakou tradiční identitu tramvaj číslo pět, šest nebo osm.

Vytvořit tradici v městské dopravě je stejně těžké, jako realizovat velký architektonický projekt. Praha se může svou tramvajovou sítí oprávněně chlubit, je to dílo mnoha generací, které se může směle měřit s těmi nejvyspělejšími městy Evropy.

Tramvaj (ilustrační foto)

Přežije, i když do něho budou technokraté z radnice nekompetentně zasahovat a i když k tomu budou mít bůhvíjak nízké motivace. Část své hodnoty ovšem ztratí a smutné je, že to bude negativní vysvědčení pro současnou generaci Pražanů.

Hlavním negativem všech posledních změn v pražské dopravě však není hloupé prodlužování metra či ignorantské přečíslování tramvají. Praha žije v jednom ze svých období prosperity, a přesto nedokáže vytvořit žádný velký projekt typu propojení předměstských vlaků přes centrum.

Nutně tak musí mezi Pražany vzniknout pocit, jako při pohledu na velké antické památky v Itálii, Řecku, či Egyptě, kde si turista musí říci: „Tehdy žili lidé, proti kterým my jsme trpaslíci.“