Petr Holub: Kapitulace před kapitálem

Proto je zajímavé programové prohlášení přečíst a zajímat se o základní směr, kterým se budeme ubírat. V první řadě se bude šetřit, to je jasné. Ovšem vládní dokument říká o šetření víc a ukazuje dokonce ideologii, která bude v příštích letech u nás vládnout.

Klíčový je třetí odstavec z preambule vládního programu. Doslova v něm stojí: „Naše země není v jednoduché situaci. Globální krize ukázala zranitelnost každé ekonomiky, odhalila chyby, které političtí vůdci udělali v dobách zdánlivě trvale udržitelného růstu a jistot. Jasně dala najevo, že žití na dluh není trvale možné nejen v rodině, ale ani v rozsahu států. Cena, kterou za tuto lehkomyslnost jsou občané dnes již mnoha zemí nuceni platit, je vysoká.“

Odstavec vládního programu je naprosto srozumitelný každému. Rodina, která se zadluží, se může propadnout do dluhové spirály, která skončí bankrotem a ztrátou veškerého majetku. Proto je nutné dluhy splácet včas a pokud možno snižovat i za cenu snížení výdajů. O tom není pochyb. Se státem je to úplně stejné, nakonec o tom svědčí oblíbené příklady Řecka a Maďarska.

Použitím takového příkladu může získat vládní tažení za úsporami širokou podporu. Většině lidí je totiž jasné, čeho chce vláda dosáhnout, a značná část z nich bude ochotna připustit, že nepříjemné úspory jsou nezbytné. Vládní deklarace tedy může být účinná. Má však jednu chybu, zcela zamlčuje rizika, která v sobě úsporná cesta skrývá. Upozorňuje na ně celá řada ekonomů, jedním z nich je také v Česku značně neoblíbený nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz.

Srovnání státu s rodinou v souvislosti s jejich dluhy jednoznačně odmítá. „Argumentace vychází z chybné analogie. Rodinný rozpočet, který má víc dluhů, než aby se daly snadno splatit, musí snížit své výdaje. Ale když se stejnou cestou vydá vláda, klesne ekonomická produkce a rozpočtové příjmy, vyroste nezaměstnanost a schopnost splácet dluhy naopak poklesne. Co platí pro rodinu, neplatí pro zemi,“ napsal Stiglitz do Financial Times.

Jeho názor není ojedinělý. Odvolává se na něj například maďarský premiér Viktor Orbán, předseda Světové banky Dominique Strauss-Kahn, v českém prostředí například exministr financí Vlastimil Tlustý.

Obvykle připomínají historické příklady, kam neuvážené úspory vedou. Velkou depresi třicátých let způsobily rozpočtové škrty amerického prezidenta Herberta Hoovera, Thajsko se v devadesátých letech propadlo do krize, když začala šetřit na příkaz Mezinárodního měnového fondu.

Stiglitzova námitka je logická. Státní finance řady států se propadly do deficitů vinou hospodářské krize. Zadlužily se a překonaly tak nejhorší důsledky krize, zcela excelentně se to podařilo třeba Německu nebo Polsku. Pokud by ale při východu z krize začaly šetřit, mohou tím počínající růst zlikvidovat.

Ovšem vysvětlit tyto názory širší, a zvláště české veřejnosti je nesnadné. Přece jen jde o složitější úvahu, než prosté srovnání státního a rodinného rozpočtu. Kdo navíc v Česku zpochybní ideologii šetření, je okamžitě označen za levičáka, jako se ostatně stalo Stigliztovi. A kdo má v Česku nálepku levičáka, ten se automaticky vyřazuje z veřejné diskuse. V této souvislosti však vzniká otázka, co tedy vlastně sleduje Nečasova vláda. Její ministři či poradci jsou nepochybně dost vzdělaní, aby o riziku bezhlavých úspor něco věděli.

Třeba ale jen kapitulovali před vlivem mezinárodního kapitálu. Mezinárodní finančníci, jak známo, zajišťují v konkrétní zemi v jednu chvíli ohromné investice a jindy zase investice stahují. Ze zemí jako je Česká republika se stahují v období krize a tím oslabují ekonomiku a nepřímo státní rozpočet. Přirozeně však chtějí, aby příslušná země splácela své dluhy. Proto tlačí na úspory. Když se omezí státní aparát a sociální dávky, tak zbude víc peněz na splátky dluhopisů, které drží mezinárodní finančníci.

Vládní program tedy může být příkladem, že Češi prostě jen ustupují tlaku mezinárodního kapitálu, bez ohledu na to, jak se bude nadále vyvíjet zdejší ekonomika.

Existuje ještě druhá možnost: budou se škrtat sociální dávky a platy a místo toho se bude víc investovat do dálnic, slunečních elektráren, zbraní a penzijní reformy. Pokud jsou tyto investice efektivní a pokud pomáhají zdejším firmám, tak mohou v boji s krizí naopak pomoci. V horším případě jde o vyhozené peníze, které končí na účtech neprůhledných firem někde v zahraničí.

Která ze tří možností platí, uvidíme už při sestavování rozpočtu na příští rok.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.