Petr Hartman: Zeman, Schwarzenberg a spor o velvyslance

Zmiňované věty názorně ilustrují, že se celá procedura neobejde bez shody mezi hlavou státu a vládou. Řeči o tom, že záleží výlučně na jedné nebo druhé straně, neodpovídají realitě. Rovněž je nešťastné vykládat ústavu tak, že v oblasti diplomacie by mohl premiér obcházet ministra zahraničí a naopak.

Vyhrocený konflikt by mohl vyústit pouze v to, že by Česká republika nemohla na uvolněná místa ve vedení zastupitelských misí vyslat nové ambasadory. Velvyslanectví by mohli vést nižší diplomaté, což by v jednotlivých zemích výrazně zkomplikovalo hájení zájmů České republiky. V neposlední řadě k profesionálnímu chování v této oblasti patří, že se konkrétní jména vyslovují většinou až v momentu, kdy s jejich vysláním souhlasí země, do které diplomat míří.

Přestřelka mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem tato pravidla porušovala. Jejich vzájemná schůzka, jejíž výsledky nebyly do detailů veřejně publikovány, může naznačovat, že se věci postupně vrací do normálních kolejí. Což neznamená, že by hlava státu do některých zemí nemohla prosazovat své lidi a kabinet by jí neměl vyhovět. A naopak bylo by absurdní, kdyby prezident republiky vetoval většinu návrhů, které k němu míří z vlády.

Zákulisní vyjednávání se však musí vést v okamžiku, kdy není celý proces ještě u konce. Přitom obsazení postu velvyslance na Slovensku kariérním diplomatem podle dostupných informací dospělo do stadia, kdy slovenská strana odsouhlasila konkrétního člověka. Po nástupu Miloše Zemana na Hrad byla celá procedura, obrazně řečeno, zastavena za minutu dvanáct nebo možná spíš pár minut po dvanácté.

Občany přímo zvolený prezident se sice může zaštiťovat silným mandátem a podle toho jednat. Některé svým způsobem silové kroky však mohou nadělat více škody než užitku. Zahraniční politika státu by neměla být oblastí, kde bude prezident zkoušet, zda má větší svaly než v problémech se topící kabinet.