Petr Fischer: Utopie jsou krásná věc, ale prachy na bydlení si za ně nekoupíš!
Každá čtvrtá domácnost má nárok na příspěvky na bydlení od státu, zjistila společnost PAQ Research, pracující s Českým rozhlasem na projektu Česko 2022 Život k nezaplacení. Není to příjemné zjištění, ještě horší je ale to, že dávky od státu čerpají jen 4 procenta domácností.
Skoro polovina lidí přitom vůbec neví, že na nějaké dávky má nárok, zbytek se buď stydí, nebo se bojí složité administrativy.
Čtěte také
Není to jev přechodný, způsobený až energetickou krizí, nýbrž fenomén dlouhodobý, takže se nezávislý pozorovatel nestačí divit, proč se s touto neschopností vzít si peníze, které stát nabízí, dávno něco nedělá. Ale kdo přesně by měl?
Samozřejmě jako první ti, kdo jsou na tom s penězi na bydlení špatně. Častá námitka strachem ze sociální stigmatizace je sice lidsky pochopitelná, ale občansky nepřijatelná. Vyřešila by ji přirozeně snadná žádost digitální cestou, kterou by pak sociální úřady mohly ověřovat, ale to by se zase objevila námitka, že to nezvládnou důchodci nebo jiní digitálně méně zdatní občané.
Lidé by se klidně stali čísly
Vždyť ve velkém množství textů na toto téma najdete i učitelku z mateřské školky, která se bojí jít na úřad pro peníze na bydlení, protože nerozumí systému čísel, jež se tam dávají, jako by nikdy nebyla na poště nebo ve spořitelně. Stát ale není mateřská školka, aby utíral nudli každému, kdo se potřebuje vysmrkat, jen neví, jak se to dělá.
Čtěte také
Všechny tyto více či méně zveličované překážky, proč to nejde, zakrývají podstatu věci: totiž to, že občan se musí o pomoc od státu sám zajímat. Jistě by mohl i stát sám kontrolovat domácnosti, jak na tom jsou, ale to by mohl lézt prakticky do každého bytu a hrál by si tak na pastýřskou moc, která vždy dodá pomoc a postará se o cokoliv, co potřebujete.
Nikdo nechce, aby sociální systém nechával na holičkách miliony lidí, stejně zhoubná je ale cesta závislosti na státní péči, na dohlížení na sociální status každého obyvatele, i když není přestárlý, nemohoucí či jinak handicapovaný. Existence je starost a svoboda odpovědnost za ni, ne výčitka, že se o mě zase nikdo nepostaral, tak k čemu ten stát vlastně máme.
Čtěte také
Žijeme v informační společnosti, v níž všichni, pokud chtějí, snadno informace o pomoci získají. Můžeme se bavit o dalším zjednodušení přístupu k nim, o reformě dávek, o jejich zvýšení, o sociálním bydlení či o minimálním příjmu pro všechny, který by stačil i na průměrný byt. Nelze se ale zbavovat odpovědnosti za svou existenci. Bez toho se nezmění nic.
Režisér Ken Loach ve filmu Já, Daniel Blake pranýřuje britský sociální systém za to, že není empatický vůči starším lidem, kteří vypadnou z trhu práce. Je to kritika neosobnosti systému, který je politiky nucen k tomu, aby bral lidi jako čísla v kolonce.
Polidštění systému, úřednická vstřícnost jistě pomůže k větší důvěře i k záchraně řady lidí, kteří v depresi a zoufalství odmítají pomoc. V Česku je ale tak malá ochota vzít si, co stát ku pomoci nabízí, že možná vzniká úplně jiný problém. Lidé by se klidně stali čísly, jen když se nebudou muset starat a chytrý a empatický stát jim pošle peníze rovnou na konto. Sociální utopie jsou krásná věc, ale prachy na bydlení si za ně zatím ani v Česku nekoupíš.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
