Petr Fischer: OSN je jako demokracie – v permanentní krizi, ale bez ní by bylo hůř
Nemělo by se to stávat, ale, pochopme, byl to projev frustrace, řekl mimo jiné premiér Petr Fiala o výzvě ministryně obrany Černochové k okamžitému vystoupení Česka z Organizace spojených národů. Nebyl to jen frustrující nesouhlas s tím, že rezoluce Valného shromáždění OSN, která má toliko symbolický, nikoli právně závazný charakter, místo odsouzení násilí Hamásu vyzvala k humanitárně motivovanému klidu zbraní.
Šlo rovnou o popření smyslu organizace, jejíž členové nemají stejný názor na věci jako my, dědicové „masarykovsko-havlovské tradice“ humanismu.
Čtěte také
Frustrace ministryně Černochové tedy pramení z toho, že svět není takový, jaký bychom ho chtěli mít. Je to vlastně romantické rozčilení, veřejná deziluze, která v literatuře často končívá zoufalou hrdinskou smrtí. To se jistě v tomto případě nestane, o to podstatnější je využít tuto energii frustrace k přijetí faktu, že právě pro takové srážky s realitou je důležitá struktura setkávání, jakou nabízí OSN.
Ostatně podobně jako Evropská unie, v jejímž rámci také není dohadování na společných stanoviscích vůbec jednoduché, přestože všechny státy tu pocházejí z jednoho kulturního okruhu. Odcházení po každém nesouhlasu s myšlenkou na czexit tu vypadá stejně směšně jako na sítích vyjádřená frustrace české ministryně obrany.
Reagovat na proměny světa
Svět je příliš složitý na to, abychom si mohli dovolit nebýt propojeni v prostoru společného globálního jednání. Hlasování o rezolucích na plénu nakonec poskytuje velmi dobrý přehled o rozdělení názorů a politických sil na planetě, na něž musí zahraniční politika do budoucna reagovat. Díky OSN vidíme svět komplexně, a můžeme se podle toho chovat. Západní země sice mají své vlastní kluby, v nichž si rozumějí mnohem lépe (EU, G7), bez jiných hlasů, které Západ třeba i kritizují, se ale neposunou dál.
Čtěte také
Frustrace z toho, že na světě jsou i jiné názory na výkon spravedlnosti, přičemž všichni, kdo nesouhlasí, nemusí být hned diktátoři a zločinci, je výrazem nepochopení smyslu politiky. V ní jde přece o přesvědčování a vyjednávání s jinými a odlišnými, o vytváření komunikace, bez níž by se svět uzavřel do svých kulturně-politických a ideologických bublin, v nichž se nejčastěji vaří energie příštích válek.
Každý, kdo se mnou nesouhlasí, nemusí být nepřítel lidstva… Bohužel až příliš mnoho politiků dnes podléhá dávné Huntingtonově teorii o střetu civilizací či kulturních okruhů, jenže právě pro takový svět naplněných sebeprojekcí o válkách mezi kulturami je OSN klíčovou pojistkou před katastrofou. Slabou, pravda, ale lepší než nic.
O krizi OSN se mluví desítky let, je vlastně v permanentní krizi podobně, jako jí neustále procházejí demokratické systémy. Demokracie zatím žijí dál, protože se jim v minulosti dařilo reagovat na proměny světa. OSN je na tom podobně. Zrušit ji, tak jako demokracii, můžeme rychle, prakticky hned, vytvářet novou strukturu svazující chaos světa k politické rozpravě u jednacího stolu už půjde mnohem hůř. Pak by teprve přišla ta pravá frustrace.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
