Petr Fischer: Inflace křiklavých patriotů
Vlastenec. Slovo, které jsme donedávna znali jen z hodin dějepisu a obrozenecké literatury 19. století, se v posledních letech stalo hrdou politickou nálepkou, která má přinášet volební zisky. Hnutí Andreje Babiše, který vždy neomylně nabírá nejsilnější společenský vítr, používá cizí slovo patriot. Je více mezinárodní, jakoby vznešené, a když Babiš říká do novin „Jsem patriot“, zní to jinak než vlastenec nebo dokonce pejorativně znějící národovec.
Čím se ale dnes slovo vlastenec, potažmo patriot, vlastně naplňuje? Čím se vyznačují dnešní vlastenci či patrioti, kterých přibývá podobně jako českých praporů na zahradách a domech a na profilech sociálních sítí, jako bychom prožívali další vlnu národního obrození?
Čtěte také
Je to překvapivé, ale patriot je dnes především hlučný! Potřebuje vědět, že všichni o jeho vlastenectví vědí, i ti, kdo to nikdy vědět nepotřebovali. Vyvolává své vlastenectví do světa, jako by ho všichni potřebovali slyšet, jako by to byla ta nejdůležitější zpráva na světě.
A nejen to, dnešní vlastenec potřebuje okřikovat všechny kolem, kteří mu brání jeho vlastenectví realizovat, což jsou všichni cizí, ale i ti domácí, naši, kdo s ním nesouhlasí v tom, že jeho vlastenectví je to, oč tu běží. Vlastenec vpravdě získává své vlastenectví až tím, že okřikuje ty, kdo vlastenci nejsou, ani být nemohou ani nechtějí. Vlastenec potřebuje své uznání a je ochoten ho ze světa vytlouct, ať se děje, co se děje.
Drobná masarykovská práce
Masaryk, první československý prezident, považoval vlastenectví – tedy, jako on říkal, „lásku k vlasti“ – za samozřejmou, podobně jako lásku k ženě, kterou také není třeba v každé vteřině vytrubovat do světa. Vlastenec se nepozná podle toho, že má plná ústa prvenství své země ve všem, nenávidí cizáky a dokáže jim také dát co proto.
Láska k vlasti nemůže být přece nenávistí k druhým, tedy negativní ctností, popíráním, nikoli prosazováním, kladením něčeho. Pozitivně viděno je láska k vlasti – tvrdí Masaryk, kterého snad, doufejme, ještě všichni patrioti i vlastenci nějak berou na milost jako relevantní vlasteneckou bytost, když už zakládal tento stát – spíše vztah konkrétně projevovaný v praxi, v práci a každodenním obyčejném životě.
Čtěte také
Nemusíte všem neustále dokola opakovat, jak milujete Čechy a jejich historii a způsob života, nosit na zádech vlajku a mít na rameni tetování Žižky, Husa nebo svatého Václava. Zcela postačí, praví hrdina nehrdina české státnosti TGM, když budete dělat co nejlépe svou práci, a to i s ohledem na dobrou budoucnost okolí, ve kterém žijete.
Dnešnímu patriotovi ale taková drobná masarykovská práce nestačí. Potřebuje pozornost, být slyšet, odrážet se od všeho, co je kolem, množit svou vlasteneckou výjimečnost a sebekrásu.
Zdá se, že patriot je dnes hlavně narcistní charakter, který je více než do vlastní vlasti zamilován sám do sebe a do své potenciální významnosti. Proto je také náhlé „patriotistické hnutí“ po celém světě poněkud směšné – všichni přece nemůžeme být ve všem vždy první (first), tolik prvních míst na světě není.
Ale konec poťouchlé ironické legrace, která může skutečné vlastence urazit, a to jistě žádný opravdový milovník vlasti nechce. Přesto, prosím, všechny dnešní hlučné patrioty s praporem i bez: zkuste to někdy bez okázalého přitahování pozornosti a sami za sebe, jen tak, jako když máte někoho rádi a žijete s ním společně každý den. Patriotismus je vnitřní lidské naladění, ne křiklavý politický dres či převlek.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
