Petr Fischer: Cítit Kairos
Smrt Michaila Gorbačova, posledního sovětského vůdce, který chtěl reformovat impérium, až se mu povedlo sovětskou říši zcela rozložit, obnovilo starou známou debatu o roli osobností v dějinách. Nebýt Gorbačova, tvrdí jedni, komunistický systém by se nerozpadl a do Evropy by se nevrátila svoboda a liberální demokracie.
Nakonec by se komunistický systém kvůli americkému tlaku rozpadl sám i bez Gorbačova, říkají druzí, kteří v zesnulém sovětském vůdci vidí kovaného bolševika, jenže se vlivem své lyrické duše vydal po utopické stopě Leninových spisů, až v dějinách úplně zabloudil.
Čtěte také
A když se probral, stál na vedlejší koleji, nenáviděn vlastním lidem, který pád sovětské říše vlastně ani nechtěl.
Přitom se zdálo, že lid svobodu žádá, je na ni dokonce natěšen, jenže ne na takovou, jaká se mu později dostala – tedy svoboda tvrdá a náročná, plná osobní odpovědnosti, složitého hledání a počátečního chaosu. A tak se ten, který byl zprvu milován, protože dal svobodu, stal nenáviděným, který nutně přišel o moc. Jeho nástupci už věděli, že pravdu měl Machiavelli, když říkal, že lid si snadněji troufne na toho, koho miluje, než na toho, kdo v něm vyvolává strach.
Světu dal novou šanci
Všechno to jsou vrstvy jednoho příběhu, v němž se jako spojující prvek ukazuje snad jen to, že Gorbačov byl ten správný typ na správném místě. Jeho dějinným výkonem je pak hlavně to, co neudělal, tedy že nebránil impérium vojensky, jako to nyní dělá Putin.
Čtěte také
Se smrtí Gorbačova se tak vrací motiv, jemuž Řekové říkali Kairos, tedy příhodná chvíle. Ta se ale nesleduje, nýbrž žije. Jako Kairos se vyjevuje až poté, co odešla, co už proběhla, a my jsme nuceni o ní mluvit, abychom její ztrátu nahradili. Vytvářeli ji jakožto dějiny. Gorbačovova smrt je také připomínkou toho, že dějiny samy o sobě neexistují, že je vždy rekonstruujeme a dekonstruujeme, že je vymýšlíme a že jejich podoba je tím, za co neseme do budoucna odpovědnost.
Dějiny jsou lež, na které jsme se shodli, říkal osvícenec Voltaire. Jiný bonmot – ať už ho jako první řekl italský šlechtic Machiavelli, německý marxista Walter Benjamin nebo britský konzervativec Winston Churchill – zase říká, že dějiny píší vítězové. To v jejich rukách je výklad toho, co se stalo, který se pochopitelně využívá k ovlivnění toho, co přijde, co by mohlo či dokonce mělo přicházet. Ale byl Gorbačov v dějinách poraženým, nebo vítězem?
Záleží na tom, z jaké strany se díváme a také, kdo se dívá. Podstatný je i obraz vyrobený samotným Gorbačovem, jenž lze nalézt v mnoha knihách a dokumentárních filmech. V tom od Vitalije Manského, nazvaném Gorbačov Ráj, je odpověď až nečekaně jasná. Gorbačov politicky prohrál, v jistém smyslu se tím trápil až do konce života, ale byl plný štěstí a radosti z toho, že to v té pravé příhodné chvíli světu nezkazil a dal novou šanci. Cítit a žít Kairos – hlavní role osobností v dějinách.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
