Peripetie kolem dodávek plynu

Dojem paralelních světů ale na začátku týdne ještě zesílil. Zdejší média se většinou vyžívají ve formálních aspektech jednání: kdo kde byl, jak dlouho s kým mluvil, kam se ještě chystá, a především, co tomu všemu říká Evropa. Kdo české předsednictví chválí a kdo kritizuje, jestli si Česko svou údajnou image eurokverulantů napravuje nebo ne.

Jako by o to v těchto mrazivých dnech, kdy je půl Evropy bez jednoho ze svých zásadních zdrojů energie, snad ještě šlo. Či přesněji řečeno, jako by o to snad šlo především. Ve skutečnosti to ale vypovídá tak maximálně o našich domácích mindrácích. Každý v Evropě totiž chápe, že problémy, do kterých české předsednictví spadlo rovnýma nohama, se v takové hloubce v Evropě nevyskytly co unie existuje. A každý je ochoten pomoci seč může. Kromě toho se ale začíná vést i velice podnětná diskuse o podstatě těchto problémů. A těchto hlasů by si zdejší veřejnost měla všímat spíš než si zamindrákovaně domýšlet výpady na české předsednictví do každé racionální úvahy, která se kde objeví.

Faktem totiž je, že se sporu kolem dodávek plynu přes Ukrajinu do Evropy české předsednictví hned tak nezbaví. Jak podotýká ruský tisk, i kdyby se Ukrajina teď ke všemu zavázala, je pravděpodobné, že za pár týdnů za plyn zase přestane platit, protože na něj nebude mít. Jak podotýká list Vedomosti, obchod v ryzím smyslu tady není na místě, protože zatímco Rusko má monopol na těžbu, Ukrajina má monopol na přepravu, takže ani jedna strana není s to diktovat své podmínky té druhé. Bez politické dohody to prostě nepůjde. Evropa se tudíž ze hry nevyváže, i kdyby ministr Říman stokrát ujišťoval, že jde o obchodní spor, do kterého unii nic není. Daleko spíš by se měla Evropa konečně vážně zamyslet nad otázkou, jakou roli má Rusko v globálním měřítku vlastně hrát. Bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer o tom píše v dnešním vydání listu Sueddeutsche Zeitung a nabízí dvě alternativy: buď Rusku přisoudíme roli komplikovaného partnera, nebo strategického protivníka.

Většina středo- a východoevropanů, Velká Británie a Bushova vláda mají podle Fischera jasno: Rusko je strategický protivník. Většina ostatních Evropanů naproti tomu upřednostňuje alternativu Ruska jako komplikovaného partnera. Obě tyto zdánlivě si protiřečící alternativy mají podle Fischera jedno společné: nejsou domýšleny do konce. Pokud chápeme Rusko jako strategického protivníka- čemuž nasvědčuje obnovení velkoruské mocenské politiky za Putina- pak by ovšem musel západ svou agendu zásadně změnit směrem k jakési malé studené válce. Je ovšem ohrožení ze strany Ruska natolik závažné, aby tohle bylo oprávněné? Podle Fischera nikoliv. Demograficky se Rusko řítí do vážné krize, hospodářsky a sociálně je zaostalé, investice do vzdělání jsou mizivé. Žije z vývozu surovin a energií a ve svých snahách o modernizaci je závislé na západě. Kvůli geopolitické poloze a potenciálu ale zůstává strategickým faktorem. A proto je v zájmu západu zapojit Rusko do strategického partnerství, ovšem včetně - jak navrhuje Fischer- vyhlídky na členství v NATO. To ovšem předpokládá sebevědomou a jednotnou západní politiku, protože každé zaváhání si Moskva vyloží jako slabost a záminku k návratu k velkoruským pozicím. Což se podle Fischera jasně ukazuje i teď při přerušení dodávek plynu: Kdyby měla Evropa konečně společný plynový trh, ve kterém by plyn tekl potrubím také ze západu na východ, vypadaly by -píše Fischer v dnešním Sueddeutsche Zeitung -věci podstatně jinak.

Dodejme, že nikdo Česku nebrání jít během svého předsednictví na dřeň současných problémů. Naopak: všichni by velmi uvítali, kdyby se Praze podařilo je nejen hasit, ale zároveň iniciovat prevenci. Šanci vtisknout unii svou pečeť má Česko právě teď. Tvrzení, že to nejde, protože je naše země malá a jen ty velké jsou v unii slyšet, není nic jiného než trapná výmluva.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .