Pelikán, polykán či šediper?

V té době se Salomon Gesner pokusil vytvořit první ornitologické názvosloví, ale teprve Jan Viktorinus sestavil seznam všech českých ptáků, který vyšel r. 1679. Práce zakládající ornitologii jako vědu se u nás začaly objevovat v první polovině 19. století.

Tehdy zároveň vrcholila snaha oživit český jazyk jako prostředek pro sdělování náročných myšlenek všech oborů lidské činnosti. Okruh spolupracovníků Josefa Jungmanna zahrnoval jak osobnosti ze sféry umělecké, tak vědecké. Ti při své práci aktivně přizpůsobovali češtinu uměleckým a vědeckým potřebám, a tak vznikala nová pojmenování, termíny a názvosloví.

K rozvoji ornitologické taxonomie a názvosloví přispěli Jan Svatopluk Presl, Karel Slavoj Amerling a Antonín Frič. Jejich cílem nebylo vytvořit nová jména pro ptáky žijící u nás, ta již existovala a nebylo nutno je měnit. Zaměřili se na ptáky, již k nám byli dovezeni nebo již k nám zaletovali jako hosté, a měli svá jména z domovin, kde se běžně vyskytují. Badatelé je buď počešťovali překladem (pelikán byl počeštěn na šediper, kormorán byl podle ruštiny přejmenován na baklan), nebo pro ně vymýšleli zcela nová jména (pro albatrosa vzniklo jméno buřňák).

Presl výsledky svých snah o novou českou terminologii vydal v Navržení soustavy živočichů (1822) a v Zeměpisu Království českého (1823). Jeho způsoby při tvorbě jmen byly tyto: Přejímal současná obecná jména (kachna, kačka), jména z ruštiny (hohol, kaholka, kajka, nedochovaly se však soksúň pro kolpíka, neklov pro čírku modrou, savka pro kachnu lední či kachna holubní pro poláka velkého) a opíral se o starší přírodopisná díla (z nich přejal např. roháč, potápka).

Logo|foto:Český rozhlas

Za další úspěšné výsledky obrozeneckých snah jsou považovány Přírodopis prostonárodní (1843) od Václava Staňka a Vypsání živočichův (1849) od Josefa Pečírky. Poslední úpravu názvosloví provedl Frič, jenž nesouhlasil s Preslovými návrhy jednoznačně, protože někdy byly nadbytečné i odborně nepřesné. Frič kladl větší důraz na domácí slovní zásobu a násilně nepočešťoval cizí jména. Jeho práce uveřejněná v Archivu přírodovědeckém k proskoumání Čech (1872) a jako Přírodopis živočišstva pro vyšší školy (1875) se stala definitivním českým názvoslovím, které přinejmenším do poloviny 20. století doznalo jen malých změn.

Snahy o zušlechtění terminologie však nesmíme přeceňovat, protože někdy vedly k subjektivnímu hodnocení slov. Např. v Krátkém přírodopisu čili Poučení o věcech v přirozenosti se nacházejících (1835) od Františka Šíra můžeme nalézt několik nepřesných, či dokonce chybných zásahů do názvosloví ve snaze poslovanštit ho. Šír chtěl upravit francouzské poulard (vykleštěné kuře) na půlařík, pštros na pestroš, pelikán na polykán (podle jeho nenasytnosti). Tyto změny lze ještě přijmout, protože jsou logické a smysluplné. Neopodstatněné jsou však změny jako tukan na ťukan nebo stehlík na štíhlík.

Jak je patrné, první ornitologické aktivity byly spojeny s mnoha úskalími a neúspěchy, ale ani dnes tato kapitola není uzavřena, neboť do ní zasahují nové obory, hlavně genetika, která někdy významně zamíchala s již ustálenou taxonomií. Rovněž současné názvosloví se občas jeví spíše jako produkt národně obrozeneckých snah, jak ukazují jména jako pištec nezdobený, muchálek neklidný, plžojed bažinný, květosavka zvonková anebo kachyně parníková.

Zdroje:
Šmilauer, V.: Jak se vyvíjelo české názvosloví zoologické. Čeleď kachnovitých, Naše řeč, r. XXIV, 1940, č. 5-6.
Šmilauer, V.: Výklady slov. Ze starého českého přírodopisu. Naše řeč, r. XXIV, 1940, č. 5-6.
Zrzavý, J.: Šťastný nálezce pištce nezdobeného je očekáván. Vesmír, r. 74, 1995, č. 4.