Pavel Vondra: Koronavirové tápání Rodriga Duterteho ukazuje limity vlády pevné ruky

30. červen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Filipínský prezident Rodrigo Duterte

Jsou to právě čtyři roky, co se úřadu filipínského prezidenta ujal Rodrigo Duterte. Do konce funkčního období mu tak zbývají poslední dva roky.

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz.

A zatímco ve světě se Duterte nejvíce proslavil rozpoutáním krvavé války proti drogám, za kterou čelí setrvalé mezinárodní kritice, na samotných Filipínách teď mnohem větší pochybnosti vyvolává nepřesvědčivý výkon jeho vlády tváří v tvář pandemii nového koronaviru.

Čtěte také

Filipínský politický systém vychází do velké míry z toho amerického, má však svá specifika, mezi nimi i jediné šestileté funkční období prezidenta bez možnosti znovuzvolení. Tahle ústavní změna odráží historickou zkušenost Filipínců s diktaturou Ferdinanda Marcose – muže, který setrval u moci přes dvacet let.

Řada kritiků vidí v Rodrigu Dutertem Marcosova následovníka a varuje před jeho autoritářskými sklony. Duterte tomu sám napomohl, když nechal Marcosovy ostatky hned v prvním roce svého úřadování přenést z rodinného mauzolea na manilský Hřbitov hrdinů. I když tím mnoho lidí pobouřil, celkově má neomalenost, se kterou jako politický buldozer postupuje, u filipínské veřejnosti spíše kladnou odezvu.

Ještě na počátku letošního roku Duterteho podpora přesahovala 70 procent. Zdálo se, že v zemi není politická síla, která by mu dokázala čelit a že žádný z přehmatů, které jeho administrativu provázejí, mu nemůže vážně uškodit.

Autoritářský populismus

Čtěte také

Jenže pak přišel koronavirus. Filipíny byly na počátku února vůbec první zemí mimo Čínu, kde zabíjel. Duterteho ale epidemie dlouho nechávala chladným, odmítal například zakázat vstup do země čínským turistům s tím, že by to bylo vůči Pekingu necitlivé a nespravedlivé. K radikálním karanténním opatřením přistoupil až o víc než měsíc později. Podle expertů tak prováhal kriticky důležitý čas.

A i když průběžná čísla z Filipín nepůsobí ve srovnání s jinými zeměmi na první pohled dramaticky – souhrnný počet nakažených zatím nepřesáhl 40 tisíc a obětí není ani třináct set, růst je neúprosně setrvalý, ať vláda opatření zpřísňuje, nebo rozvolňuje. Trpělivost lidí je navíc po téměř čtyřech měsících karantény vyčerpána a ekonomika míří k recesi, aniž by vláda předložila věrohodný plán dalšího postupu.

Čtěte také

Směsice Duterteho prostořekosti a drsného humoru, která dříve lidem tak imponovala, se tváří v tvář neviditelnému nepříteli ukázala být zoufale neadekvátní. Jeho pravidelné promluvy k národu, ve kterých od března podává hlášení o stavu boje proti epidemii, jako by najednou ukázaly, že král je ve skutečnosti nahý. Místo rozhodného vůdce, do něhož se Duterte dříve snadno situoval, tu náhle byl starý, viditelně unavený muž, který marně hledal slova, nebo se snažil lidi ujistit konstatováním, že vše nakonec vyřeší Bůh.

Rozhodnost projevil pouze ve výhrůžkách těm, kdo nebudou respektovat karanténní opatření. A skutečně netrvalo dlouho, než z Filipín začaly chodit první zprávy o zatýkání či dokonce střílení narušitelů karantény. Duterte tak přenesl svůj přístup z války proti drogám i do boje proti koronaviru. Klíčové role svěřil místo expertům na veřejné zdraví bývalým armádním a policejním generálům a v Kongresu si ještě nechal posílit vlastní pravomoci.

03033226.jpeg

O to víc ale vyniká impotentnost dosavadní reakce jeho administrativy na to, co se pro ni nečekaně stalo dosud největší výzvou a co v posledku může definovat celé Duterteho prezidentství.

Pokud někdo potřeboval důkaz, že autoritářský populismus v krizích, jaké jsme nyní svědky, nefunguje, protože silácká slova sama o sobě nestačí, stěží najde lepší příklad než Duterteho rozpačité koronavirové tápání.

Autor je editor Českého rozhlasu

autor: Pavel Vondra
Spustit audio