Pavel Vondra: Marcos, Duterte, Zeman. Na koho a proč se píská v Manile a Praze

V Manile a řadě dalších měst se při té příležitosti konaly demonstrace, které nebyly jen připomínkou minulých křivd, ale zároveň kritikou stávající administrativy prezidenta Duterteho, jemuž oponenti předhazují stejné antidemokratické tendence, jakými nechvalně proslul Marcos. Češi si s Filipínci v tomto směru mohou rozumět víc, než by se na první pohled zdálo.

Filipíny krvácí ve válce proti drogám. Hrozí návrat autoritativního režimu?

„K dnešnímu dni je to osm tisíc zabitých za prvních osm měsíců Duterteho vlády. To je závratné číslo a dost mě zaráží, že prezident to nemá problém označovat za úspěch.“ O krvavé válce proti drogám na Filipínách jsme On Air mluvili s novinářem Českého rozhlasu Plus Pavlem Vondrou, který se do země dlouhodobě vrací a je mimo jiné autorem knihy o historii Filipín.

Když prezident Zeman letos 27. června, právě v Den památky obětí komunistického režimu, jmenoval druhou vládu Andreje Babiše, opírající se ve sněmovně o hlasy komunistické strany, ozývaly se hlasy, že je to pošlapání a zneuctění historické paměti této země.

Podle některých kritiků šlo dokonce o zpochybnění celého polistopadového vývoje tím, že komunisté necelých 30 let po sametové revoluci díky premiérovi a prezidentovi znovu mluví do toho, kdo a jak tu bude vládnout.

Podobné pocity znechucení a částečně i obav z možného opakování historie dnes vyhnaly do ulic tisíce lidí v Manile a dalších velkých městech Filipín. Demonstrace pod heslem Nikdy víc či Nikdy nezapomeneme měly dát najevo, že i když to zanedlouho bude už půl století od chvíle, co Ferdinand Marcos vyhlásil stanné právo a nastolil v zemi diktaturu, která mu umožnila setrvat u moci přes 20 let, Filipínci nejsou připraveni udělat za minulostí tlustou čáru.

Vulgarismy, napjaté vztahy s novináři a východní autokraté

Marcosův režim svrhla v roce 1986 předchůdkyně naší sametové revoluce, která vygradovala shodou okolností 25. února, kdy prezident s rodinou prchli z prezidentského paláce a skončili v exilu na Havaji.

Pavel Vondra: Filipínská nezávislost, Sudety a Krym

• Upravit
• Smazat

Araw ng Kalayaan čili Den nezávislosti je nejvýznamnějším necírkevním svátkem filipínského kalendáře.

Den, který mají Češi spojený s komunistickým převratem z roku 1948 a ztrátou možnosti svobodného rozhodování na čtyři dlouhé dekády, tak Filipínci naopak oslavují jako den, kdy u nich diktatura padla a svoboda se vrátila.

Jenže poslední dva roky, co je u moci prezident Rodrigo Duterte, se pohled exekutivy na zmiňované mezníky moderních dějin Filipín změnil. Výročí únorové revoluce Duterte ignoruje. Stejně jako Marcosova rodina, s níž udržuje přátelské vztahy, tvrdí, že není co slavit.

Když nedlouho po svém nástupu do úřadu nechal diktátorovy nabalzamované ostatky, které bezmála 30 let spočívaly v prosklené rakvi v rodinném mauzoleu, uložit na manilský Hřbitov hrdinů, vyvolalo to masové pouliční protesty ne nepodobné těm dnešním.

Pavel Vondra: Filipínci slaví výročí své sametové revoluce

• Upravit
• Smazat

Nejlepší chvíle mého života, říkají dodnes filipínští pamětníci, když vzpomínají na ony čtyři únorové dny roku 1986, kdy tradiční dopravní zácpu na manilské silniční magistrále Epifanio de los Santos Avenue, známé pod zkratkou EDSA, nahradil miliónový lidský dav.

Na transparentech i ve statusech na sociálních sítích se objevilo heslo ‚Hindi bayani si Marcos' (Marcos není hrdina). Podle Duterteho si ale místo mezi velikány zaslouží už z titulu své funkce a také proto, že za časů japonské okupace se měl vyznamenat jako velitel partyzánského oddílu.

Marcos byl jediným poválečným filipínským prezidentem, který byl zvolen i na druhé funkční období. Ani to mu ale nestačilo. Rok před koncem svého mandátu se pojistil proti vynucenému odchodu do politického důchodu vyhlášením stanného práva a převzetím veškeré moci v zemi.

Znamenalo to nejen konec demokracie, ale také věznění a mučení pro desítky tisíc lidí a smrt pro víc než tři tisíce. Nemluvě o zplundrování státní kasy a obrovském zadlužení země. Za nic z toho se ovšem diktátor, jeho manželka a děti nikdy neomluvili, ba dokonce tyto dobře zdokumentované skutečnosti zatvrzele popírají.

Pavel Vondra: Když na Filipínách udeří „bagyo“

• Upravit
• Smazat

„Bagyo“, jak říkají Filipínci tropickým bouřím a tajfunům, patří k životu v této zemi na západním okraji Pacifiku stejně neodmyslitelně jako kohoutí zápasy nebo zkorumpovaní politici.

A stejně jako podobný postoj nezabránil českým komunistům vyjít z politického ghetta, zavál s příchodem Duterteho příznivý vánek i Marcosově rodině. Ferdinand Marcos mladší, který si nechá říkat Bongbong, sice v předloňských volbách těsně prohrál v souboji o viceprezidentskou funkci s nynější vůdkyní opozice Leni Robredovou, nadále se ale domáhá přezkumu výsledků soudní cestou a nedá se vyloučit, že ve svém protestu uspěje.

Už proto, že nezávislost justice stejně jako další ústavní zvyklosti nemohou být za Duterteho vlády brány jako nezvratné jistoty. A stále unaveněji vyhlížející prezident se nedávno dokonce nechal slyšet, že kdyby měl za viceprezidenta právě Bongbonga, neváhal by s předáním štafety ani chvíli.

Pavel Vondra|foto: Khalil Baalbaki

Filipínský prezident má s tím českým leccos společného. Jsou prakticky stejně staří, neváhají používat ve veřejných vystoupeních vulgarismy a obhroublý humor, mají podobně napjaté vztahy s novináři, kteří si podle nich zaslouží být stříleni a hubeni, a oba si náramně rozumí s východními autokraty, jako je Vladimir Putin nebo Si Ťin-pching navzdory obavám, které z aktivit Ruska a Číny pociťuje značná část obyvatelstva obou našich zemí. I to je potřeba vidět za pískáním a pouličními demonstracemi, které se v poslední době v Manile i Praze s rostoucí frekvencí konají.