Pavel Jungwirth: Třídu je potřeba nejdřív vyhodit do povětří, a pak teprve začít učit

Na svoji zkušenost při studiu vzpomíná jako na z velké části pasivní. „Model frontální výuky je strašně starý a možná sahá až k počátkům naší křesťanské civilizace. Je okopírovaný z kostela. Kněz, který je jediný v kostele umí číst a psát, má tu knihu - Bibli - čte z ní a vykládá ji. Proti němu stojí ten nevzdělaný dav. To se ve středověku přeneslo do univerzit, nakonec jsou to chrámy učení,” říká Jungwirth.

Například přednáším o metodách Monte Carlo – to jsou statistické metody, kdy se využívá náhodných čísel k počítání mnohadimenziálních integrálů. Teď už jsem vás úplně ztratil, že? Takže já studentům řeknu, aby si představili, že jsou v Mosulu okupovaném Islámským státem. Metodu Monte Carlo byste měl vysvětlovat na počítači, ale tam zřejmě žádné nejsou. Každý má ale po ruce kulomet, tak co kdybychom zkusili spočítat číslo pí pomocí kulometu? Prostě si vezmete tabuli, na tu namalujete čtverec, do něj vepíšete kruh. Postavíte se před ní, zavřete oči a začnete střílet. Když vám dojde zásobník, podíváte se na ni. Spočítáte, kolikrát jste trefil kruh, kolikrát čtverec, tato čísla podělíte a vynásobíte čtyřmi. Tak dostaneme číslo pí. Já naštěstí nejsem v Mosulu, takže si studenti nalámou křídy a házíme křídou, ale ten efekt je v podstatě stejný. Pavel Jungwirth

Udělat ze studenta přednášejícího

Jeho metodou je otočit role pedagoga a studenta, například nechává žáky shrnout předchozí hodinu. „Udělat ze studia přednášejícího, setřít rozdíl mezi knězem a lidem obecným,” popisuje svoje přednášky.

„Nemyslím si, že jsem dobrý učitel. Tápu, hledám. Snažím se najít ty dobré formy učení. Z USA jsem zvyklý na jiný průběh výuky. Ten evropský model, kdy na to student půl roku „peče” a udělá přednášejícímu maximálně tu laskavost, že přijde na přednášku, ten je hodně odlišný. Tam je to trošku jako gymnázium, studenti se učí z hodiny na hodinu a dostávají domácí úkoly. Druhá stránka věci je, že zkouška je jen 20 nebo 30 procent hodnocení, to probíhá už během semestru,” vysvětluje profesor.

Online kurzy? Konzerva místo restaurace

Jungwirth mluví o tom, že se v anglosakém světě obrací důraz k pedagogice. „Když děláte vědeckou práci, chcete být vědcem na univerzitě, tak všichni kontrolují, jak děláte vědu. Ale k tomu jak učíte, vám nikdo nedá ani zpětnou vazbu. Nějak se předpokládá, že každý učit umí. Ale učit se taky musí umět,” říká a zároveň zdůrazňuje, že ne každý dobrý vědec je dobrý učitel. „Spousta dobrých vědců se ale může naučit být dobrými učiteli, jen k tomu potřebuje nějakou pomoc, zpětnou vazbu.”

Zejména v anglosaském světě se rozšiřují takzvané online kurzy, podle Jungwirtha to souvisí s technologickým pokrokem a s vysokou cenou studia například v Americe. „Když na přednášku nejdete a podíváte se na ni na videu, to je rozdíl asi jako mezi tím, jít do restaurace na nějaké dobré jídlo a otevřít si konzervu. Není to úplně ono, ale člověk se tím taky nají. A v Americe stojí rok studia řádově milion korun, online kurz je částečně zadarmo, částečně za zlomek ceny studia,” vysvětluje Jungwirth.

To je ten oříšek. Co může navíc ten živý člověk v posluchárně přidat? O tom je dneska celá ta věda. Pavel Jungwirth o online kurzech

Důvodem zaměření na pedagogiku jsou podle něj právě i online kurzy. Univerzity si uvědomují, že mohou přijít o své zákazníky. „Proč by někdo platil milion korun ročně, když si za deset tisíc udělá kurz a naučí se v podstatě to samé?” ptá se.

„Není to tak, že technologie nás automaticky posunou někam dopředu. Ani na základních školách nefunguje to, že má každý tablet. Spíš jde o to, že když o tom budeme hodně přemýšlet, tak se dají nové technologie chytře využít a dají se kombinovat s živým přednášejícím. To považuji za budoucnost výuky,” myslí si Pavel Jungwirth.

Poslechněte si celý rozhovor o pedagogice v pořadu Leonardo Plus >>