Patron sv.Václav
V předvečer svátku sv. Václava rozhodl pražský soud, že katedrála sv. Víta nepatří církvi, ale státu. V této logice lze říct, že ani sv. Václav nepatří církvi, nýbrž národu, který jej ctí. V kostele se dnes se sv. Václavem setkají někteří, do práce ovšem v souvislosti s ním nepůjde téměř nikdo. Sv. Václav je z nejoblíbenějších svatých a národním patronem, jakkoli o jeho životě chybí spolehlivé doklady. Neví se přesně, kdy se narodil, ani kdy zemřel, pochyby jsou o důvodech jeho zavraždění, o tom, zda měli rozdílné politické názory s bratrem Boleslavem a dokonce existuje domněnka, že Václav žádného bratra neměl, neboť jména Václav a Boleslav znamenají totéž.
Pokud přesto národ, pověstný svou skepsí, na Václava spoléhá, bude to tradicí, kterou od církve převzali obrozenci, a proti mysli není ani nevěrcům. Legendy uvádějí u sv. Václavova vedle zbožnosti i sociální cítění a připisují se mu skutky milosrdenství a lásky. Má se za to, že pečoval o chudé, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a nestrpěl, aby se komukoli ukřivdilo.
Václav je pak také spatřován vlastencem, který, když bude nejhůř, přispěchá na pomoc z nitra Blaníku následován chrabrými bojovníky. Jak ale opřít víru ve sv. Václava o racionální očekávání, ke kterému vybízí výše zmíněná národní skepse? Určitě nejde o to, abychom v našem očekávání zaměnili blanické rytíře nějakou elitní jednotkou rychlého nasazení. To, čeho je sv. Václav symbolem a čeho se nám zjevně nedostává, je mravnost kombinovaná s osobní statečností. Také prý výborně jezdil na koni, ale to ocení naši potomci, až dojde ropa.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
