Patricie Polanská: K zázraku daleko

Svatořečení svaté Anežky, přemyslovské princezny a katolické světice se dnes připomíná jako součást řetězu událostí, které vyvrcholily 17. listopadem 1989. Připomíná se - vlastně dost paradoxně - jako součást probouzení společnosti, která sama sebe označuje za jednu z nejateističtějších v Evropě, a je na to hrdá.

Té společnosti, která se předtím 40 let učila v hodinách dějepisu o třídním boji jako hybné síle historie. Která se v gymnaziální učebnici světových dějin z osmdesátých let mohla například dočíst o tom, že cituji: "Křesťanství svou věroukou vyhovovalo lépe třídním zájmům feudálů než barbarské náboženství, oživující přírodu množstvím kouzelných bytostí." A spousta dalších floskulí o nenasytné církvi, která ožebračovala prostý lid, aby měla na svůj nákladný život a tak dále.

Ano, tu učebnici jsem si tehdy, čtyři roky před listopadem 1989 odnesla z gymnázia. Dodnes se do ní občas podívám. Je to dobrá a hmatatelná připomínka socialistické reality.

Anežka Česká se v roce 1989 stala zástupným symbolem. Valné většině národa tehdy příliš nešlo o ni samotnou. Což je škoda. Máme v historii málo tak inspirativních a silných osobností, žen, které se dokázaly prosadit v době, kdy toto pohlaví ke svému životu v naprosté většině nemělo právo mnoho říct.

Ale snad i pro tu "zástupnost" kouzlo události odeznělo velmi rychle. Stejně jako úcta a obdiv ke kardinálu Tomáškovi. Už se to nikdy neopakovalo. Kdo jen trochu sledoval další dění okolo církví, především argumenty používané v debatě o církevním majetku - hlavně tom katolickém - musí najít spíš ozvěny té komunistické učebnice, než svaté Anežky. Je to možná přílišný pesimismus, ale v tomto ohledu se zázrak nekonal.

V tomto ohledu nám naše minulost vládne víc, než bychom si asi sami přáli a připouštěli. Dvacet let staré fotografie a záznamy tisíců lidí dojatých svatořečením mimořádné ženy na tom mnoho nezmění.

Autorka je hlavní editorka ČRo Rádia Česko